Město jim sehnalo vůz s cisternou, díky kterému budou moci plnohodnotně zasahovat při požárech. Se starou Avií, kterou měli k dispozici doposud, k požáru stěží přijeli.
„Snahou všech hasičů je být platný při zásahu. My jsme zatím byli jen pomocná síla, pomáhali jsme těm, kteří měli kvalitní techniku a mohli zasahovat,“ říká náčelník Sboru dobrovolných hasičů v Hodoníně Petr Viktorín.
Cisterna podle něho chyběla už od doby, kdy se sbor přestěhoval z tehdejší střední ekonomické školy do sídla profesionálních hasičů.
Nové cisterny, která je nyní v opravě, se už hasiči nemohou dočkat. „Konečně. Hasiči bez auta jsou jako vodníci bez rybníku,“ přirovnává velitel Petr Viktorín. Ten Sboru dobrovolných hasičů, který má dnes devětatřicet členů a v jehož jednotce zasahuje sedmnáct lidí, také léta starostoval.
Založení sboru se datuje do roku 1869. Češi a Němci se tehdy sdružovali v tělocvičném spolku Turnverein, krátce Turneři. Když v roce 1868 vypukl ve městě velký požár, jemuž padlo za oběť 58 domů, turneři svolali první schůzi občanů, aby zřídili hasičský spolek. Ten vznikl 12. května 1869.
Dobrovolní hasiči, kteří tak letos slaví 140 výročí, mají podle starosty Hodonína Lubora Šimečka velký význam, přestože ve městě má sídlo profesionální hasičský sbor. „O tom, že dobrovolní hasiči jsou potřební svědčí počet jejich výjezdů. Osobně jsem se o tom přesvědčil především při povodních, které se podařilo zvládnout s velkou pomocí dobrovolných hasičů nejen z Hodonína, ale ze širokého okolí,“ řekl Šimeček.
Ten také předpokládá, že i v příštím roce přispěje město finančně i na dovybavení cisterny.
Hodonínští dobrovolní hasiči si vedou perfektní evidenci, podle níž počet zásahů rok od roku narůstá.
Nejvíce vyjíždějí k takzvané technické pomoci, což je například čerpání vody, odstranění stromů či rozdivočených včel, ale i u požárů. „Na každém zásahu se nasmějete, na každém se nadřete,“ z legrace trochu zlehčuje Viktorínův syn Pavel, který ho zastupuje a je také velitelem družstva.
Když zavzpomíná, nejvíc se s kolegy nadřeli při loňském požáru Lignum. „Všichni tam byli třináct hodin, sotva jsme šůrali nohama. A pak, hodinu před půlnocí, to začalo nanovo,“ vzpomíná.
Nejvíc úsměvné jsou pak zásahy kvůli zvířatům. I když to byl nakonec smutný příběh, zpětně se dokázali zasmát, když zachraňovali holuba, jenž visel za vlasec na římse. „Když k němu kolega, vášnivý holubář, vystoupal po výsuvném žebříku, chtěl ho vypustit. Jenže si nevšiml, že mu někdo svázal i křídla,“ popisuje zásah, při kterém se černý humor postaral sám život.
A jestli se hasič při své práci bojí? „Musí, jinak je nebezpečný sobě i ostatním,“ uzavírá Viktorín starší.
Autoři: Jana Rybová a Miroslav Pechura
