„Ke starostování jsem se dostal přes výběrové řízení. Vybralo si mě tehdejší předsednictvo,“ poznamenává pětapadesátiletý Kuchař, který se i teď dostává k běžné hasičské práci. K té ho to táhlo už od mládí. Měl ji na očích skoro každý den. Věnoval se jí totiž jeho tatínek.

„Chtěl jsem jít v jeho šlépějích. Vždycky mě to bavilo,“ pokračuje ve vyprávění. „Líbí se mi pomáhat druhým, kteří jsou v nesnázích. Ať už se jedná o požár nebo třeba povodeň.“

Myšlenka, že by hasičem nebyl, je podle něj zcela nereálná. „To si představit nedokážu,“ říká upřímně. „Je to můj koníček.“

Kromě starostování je zároveň také zástupcem velitele bzeneckých dobrovolníků. Sbor je v obci už od roku 1881 a je jedním z nejstarších v hodonínském okrese a momentálně pojímá asi padesátku osob.

„Je nás málo. Kluci okolo osmnácti let mají jiné zájmy. Nemají to v krvi. Dobrovolný hasič se musí vychovat od dětství,“ je přesvědčen Kuchař. Proto ti zkušení chodí do školy dělat nábor. Děti pak přijdou. Mnohé si to ale rozmyslí v momentě, kdy zjistí, že být dobrovolným hasičem není o hraní. Musí se učit zdravovědu, požární ochranu, topografii, střelbu ze vzduchovky, šplh a uzlování.

A co zaměstnává Bzenecké nejvíce? Sucho. „Máme tu borový les, jeho části občas chytnou od brzdících vlaků. Tráva pak začne hořet i na deseti místech,“ pokyvuje hlavou.

Větší požár zažili nedávno. A stál za to. Podobný tam nebyl čtrnáct let. „V lese zasáhl plochu asi tři sta krát pět set metrů. Jezdili jsme tam tři dny. Pak už nás tam bylo asi sedm jednotek,“ vzpomíná Kuchař.

V roce 2002 vyrazili Bzenčané do Prahy, aby pomohli vyklízet věci ve Středisku vrcholového sportu, které bylo zatopené až do prvního patra.

„Jinak před pěti lety vypukl požár v nízkém porostu poblíž Rohatce. Zasáhl asi dvacet hektarů lesa. Na místě bylo dvě stě šedesát hasičů i letecká podpora,“ uzavírá nadšený hasič, jež svému koníčku věnoval celý dosavadní život.

Vážení čtenáři, diskuze byla zrušena