Deník pro dobrou náladu
Kliknutím zvětšíteGeniální Merkur
Kovové pásy a profily nejrůznějších tvarů a délek, ze kterých lze pomocí šroubků a matiček zhmotnit snad každou dětskou fantazii. Tak by šla stručně popsat legendární stavebnice Merkur. Příběh české hry, která dodnes baví děti i dospělé, se začal psát už roku 1920. Tehdy Jaroslav Vancl založil firmu Inventor, která vyráběla stavebnici fungující na trochu jiném principu – jednotlivé díly se spojovaly háčky. V roce 1922 získal Vancl celosvětový patent a o další tři roky později vymyslel geniální systém spojování kovových částí maticemi a šrouby. Ve stejném roce dostala stavebnice jméno Merkur, pod kterým je známá dodnes.
Fenomenální hračka si rychle získala srdce dětí i dospělých. Vznikaly nové a nové řady doplněné o nejrůznější dílce, součástky a dokonce elektromotorky. Okolo roku 1930 se začaly vyrábět první plechové vláčky, jejichž konstruktérem byl zeť Jaroslava Vancla František Jirman. Roku 1935 spatřila podle serveru Muzeum Merkur „světlo světa“ rychlíková lokomotiva větších rozměrů.
Pomocí kovových pásů a profilů nejrůznějších tvarů a délek lze zhmotnit snad každou dětskou fantazii
Merkur sloužil nejen ke hraní, ale dokonce i k vynalézání. Jak připomíná server Artmap, za použití této stavebnice sestavil například profesor Otto Wichterle první přístroj na výrobu kontaktních čoček.
Raketově rostoucí úspěch neblaze poznamenaly politické události. Merkur však přežil válku, kdy se firma musela zapojit do válečné výroby, poválečná léta i privatizaci. Roku 1993 sice společnost zkrachovala, ale hračku zachránil ředitel firmy Merkur Toys Jaromír Kříž. Příběh legendy tak pokračuje dál.
Zvěřinec Libuše Niklové
První nejisté krůčky už několika generací dětí doprovází nafukovací hračky Libuše Niklové. Žlutá žirafa, červený buvol či modrý slon z plastu dost možná patří i k vašim nejranějším vzpomínkám. Niklová navrhla tyto ve své jednoduchosti geniální hračky už začátkem 70. let minulého století.
V té době měla designérka za sebou už mnoho návrhů hraček. Bohaté zkušenosti měla i s použitým materiálem – plastem. Byla totiž jednou z prvních absolventek oboru plastických hmot na Střední uměleckoprůmyslové škole ve Zlíně a Uherském Hradišti.
Po maturitě pracovala Libuše Niklová v břeclavském Gumotexu, kde vymyslela Gumáčky. Tato pískající zvířátka, děti i postavičky představující nejrůznější profese, se dočkaly světové proslulosti. Nejznámější jsou však hračky, které Niklová vymyslela během svého působení ve firmě Fatra Napajedla. Protože se jí v té době narodil syn Petr, dá se předpokládat, že právě on byl pro ni největší inspirací. Designérka vymyslela velká a přitom lehká nafukovací zvířátka z plastu, která malým neposedům pomáhala při zdravém a bezpečném pohybu.
Nafukovací zvířátka vymyslela Libuše Niklová během svého působení ve firmě FatraJak se lze dočíst na webu libuseniklova.cz, tato světoznámá inovátorka vytvořila přes 230 originálních hraček. Mnoho z nich se vyrábělo i v množství barevných variant. Její tvorba je zastoupena v muzejních sbírkách po celém světě. Například její harmonikové hračky okopírovalo nejméně 25 zemí na třech kontinentech. Dobové kusy mají dnes velkou sběratelskou hodnotu a mnohé jsou nesehnatelné.
Nesmrtelný Igráček
Psal se rok 1976, když se pod rukama Jiřího Kaliny a Marie Krejchové zrodil první Igráček. Designéři vymysleli tuto plastovou figurku během svého působení pro firmu IGRA.
Bájný rytíř Miloš jako Igráček
Prvním Igráčkem byla postavička s profesí zedníka. V následujících letech se každý rok objevovaly na trhu čtyři nové modely. Postupně tak malý plastový panáček „uměl“ na padesát zaměstnání. Stal se z něj závodník, kosmonaut, cestář, zedník, policajt či zdravotní sestřička. Hračku milovaly nejen děti v tehdejším socialistickém Československu, ale i v dalších východních zemích.
Jak plynul čas, ztrácel Igráček na své přitažlivosti až v 90. letech zmizela figurka z hračkářství úplně. Značný podíl na tom měla i skutečnost, že v roce 1989 byla na český trh uvedena německá konkurenční značka Playmobil, jejíž historie je mimochodem s českým Igráčkem velmi provázaná.
Vrátit Igráčka na trh a oživit jeho zašlou slávu se rozhodl majitel společnosti EFKO Miroslav Kotík. Od roku 2010, kdy byla výroba obnovena, prošla hračka řadou inovací. Rodina Igráčků se také neustále rozrůstá o nové postavičky; pořídit si tak lze třeba Karla IV., Jana Žižku, Emila Zátopka či Tomáše Baťu. Od původních postaviček se ty současné liší výraznějším nosem, širším úsměvem, plně otáčivým zápěstím i bohatou škálou doplňků a příslušenstvím.
Céčka, ukazatel prestiže
K úplně jinému účelu měla původně sloužit takzvaná céčka, která rozpoutala doslova celospolečenské šílenství. Ale pěkně popořádku… Psal se rok 1966, když v jabloneckém podniku na výrobu bižuterie navrhli řetízek z barevných plastových céček. Jednalo se o ozdobu k dívčí sukničce. Nový šperk se však na trhu vůbec neuchytil. Po zhruba deseti letech se firma pokusila nápad přetvořit, tentokrát v podobě závěsů, které měly oddělovat místnosti namísto dveří. Ani tento nápad neuspěl. A tak se podle serveru Rodinná firma povalovaly balíky neprodejných céček u kontejnerů výrobního závodu. Dokud si jich nevšimly děti…
Céčka rozpoutala doslova celospolečenské šílenství. Postupně se začala vyrábět v nejrůznějších barvách i tvarech
Dětská hravost a fantazie brzy přišly na to, jak si s obyčejným kouskem plastu vyhrát do sytosti. Zatímco holky si z nich vyráběly šperky, kluci hráli „čáru“ a další hry. Céčkové šílenství vypuklo naplno v roce 1984, kdy céčka určovala prestiž. Kdo jich měl nejvíc, ten byl v partě uznávaný „kápo“. Na céčka se stály fronty v obchodech, prodávaly se podpultově, konaly se o ně soutěže, sázky i hazardní hry, zpíval o nich Michal David a jejich sbírání bavilo děti i dospělé. Vyráběla se v nejrůznějších barvách i tvarech; na svět přišla béčka, céčka, déčka, háčka, osmičky či dokonce paragrafy. Mezi největší vzácnosti pak patřila průhledná nebo fosforeskující céčka, která svítila ve tmě.
Dostihy a sázky
Kdo hru Dostihy a sázky přímo nehrál, ten o ní aspoň slyšel. Desková hra, odvozená od mnohem starších Monopolů, se stala v Československu v polovině 80. let naprostým hitem. A své místo má v českých rodinách dodnes. Zatímco Monopoly byly patentovány už v roce 1938 a ve světě se stolní hry tohoto typu hrály už dávno, u nás vznikla první hra postavená na podobném principu až téměř o půl století později.
Psal se rok 1983, když Ladislav Mareš, majitel rodinné firmy Dino Toys, vymyslel legendární stolní hru s příběhem, která hráče učí taktizovat, hospodařit a nakupovat správné koně. Důležité je zmínit, že v tehdejší komunistické éře byly Monopoly, z nichž při tvorbě vycházel, naprosto nepřípustné. Hra totiž učila děti principy tržní ekonomiky, což se režimu nijak překvapivě nelíbilo. A tak česká verze musela pracovat s imaginárními penězi. Mareš navíc příběh umístil do prostředí koňských dostihů, kde bylo i v tehdejším socialismu sázení legální.
Tehdejší režim byl však ostražitý a Dostihy a sázky jeho pozornosti neunikly. Jak podotýká například server G.cz, zásadním okamžikem v budoucnosti této hry se stal článek v deníku Rudé právo. Dostihy a sázky v něm byly označeny za nástroj, který propaguje zapovězené kapitalistické principy a tržní ekonomiku. Negativní recenze však odstartovala pravý opak toho, co deník zamýšlel – vyvolala zvědavost lidí a hra se stala absolutním hitem. Továrna tenkrát musela dokonce začít vyrábět na dvě směny, aby dokázala uspokojit obrovskou poptávku.
Vydání hry Dostihy a sázky z 90. let
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
