Kliknutím zvětšíte„Na čempak to ležím? Jé, pomoc, pomoc!“ zakřičela ze všech sil maličká včelka. To už však měla co dělat, aby se nožkama udržela a nesklouzla dovnitř zobáčku právě vylíhnutého ptáčka.
Ten, sotva ucítil svěží vzduch, pronikající dovnitř, vrazil do skořápky vší silou zobáčkem a hned ho otevřel a zvolal: „Mami!“ Další mami, už zřetelně nezaznělo, jelikož mu malinká včelička svýma nožkama držela rozevřený zobáček. Jinak by do něj určitě vklouzla a ptáček by ji zajisté spolknul.
„Nejsem tvá mami ani tvá potrava!“ křičela včelka. „Pomoc, pomoc! Otevři pořádně zobák, ať mohu vyletět!“ křičela včelička ptáčkovi do zobáčku. Ptáček na včelku kulil svá kukadla a polykal naprázdno. „Tak bude to? Nebo tě bodnu!“ zabzučela výstražně. „Já jsem tvá máma, otevři zobák co nejvíce!“ zavolala hlasitě přilétající Žlutěnka. Malinký ptáček poslechl. Otevřel dokořán zobáček, včelka vylétla.
Ulítaný Modráček
„Mami, mami, dones jiného broučka,“ pípal ptáček. Modráček malinkému, vylíhnutému ptáčku vhodil tlustého červa a letěl pro dalšího. Malý ptáček ho spolknul a opět volal: „Píp, píp, dobrotu, dám si ještě dobrotu!“ „Ten má apetit! Je to kluk,“ řekla Žlutěnka přilétajícímu Modráčkovi.
„Nesu hned dva a poletím pro další. Je jich tam naštěstí dost.“ Modráček strávil lítáním sem a tam pěknou chvíli. Až byl z toho celý ulítaný. To není, jak sbírat jen pro sebe a sedět při tom v klidu na stromě.
„Nesu trochu nektaru z květu, zasytí ho!“ volala malinká včelička, šťastná, že vyvázla ve zdraví. Chtěla pomoci. „Ten ještě nemůže, až tak za týden. Ale hodil by se Modráčkovi, bude za něj vděčný,“ volala Žlutěnka. Tak skončil nektar v Modráčkově zobáčku. Pěkně za něj poděkoval. Přišel mu opravdu vhod.
Na vylíhnuté ptáče se přilétali dívat všichni obyvatelé zahrady. Byl tam dosti velký hukot včel. Ptáče kulilo kukadla na ta barevná stvoření a stále otvíralo zobáček, připravený toho co nejvíce spolknout. „Sežere více, než naše královna,“ utrousila jedna z včel. „Také je větší,“ odpověděla jiná. „Větší, větší, o hodně větší,“ bzučely včely. Malinký ptáček s posledním pípnutím „ještě broučka“ konečně usnul.
Modráček celý udýchaný lapal po dechu. Motýlci ho na střídačku ovívali křidélky, včelky mu na posilněnou nosily květní nektar. „To stačí!“ volala Žlutěnka.„Bude z toho namol!“ Návštěvníci tedy už jen poblahopřáli a odletěli si po svých starostech.
Modráček se Žlutěnkou si oddechli. Nečekané líhnutí je nejen překvapilo, ale také unavilo. A to bylo teprve první vajíčko. Zavřeli oba očka a zdřímli si. Už se také setmělo a zahrada utichla. Květy se přestaly chlubit svou krásou a zavřely se. Některé pyšně vzpřímené, jiné se skloněnou okvětní hlavičkou. Pily tiše večerní rosu a nechaly vánek, aby si pohrával s jejich lístky. Pod jeden lístek se uložil také šneček. Jen si zalezl do ulitky. Domeček měl sebou.
Dostat se ven je fuška
Vysvitly hvězdy a zanedlouho se ukázal také měsíc. Posvítil si na zahradu a také na hnízdo, aby zjistil co je nového. Všiml si dole pod stromem skořápek z vajíčka. Vyházela je tam Žlutěnka, aby v hnízdě bylo čisto. Avšak nic nového neviděl. Malinký ptáček byl ukryt pod teplým křidélkem své maminky.
Sotva vysvitlo slunce, ozvalo se ťukání v druhém vajíčku. Žlutěnku to probudilo. Letěla tedy hned sbírat potravu, aby byla tentokrát připravena. Motýli si všimli, že sbírá jen tak a ptali se: „Bude další, bude?“
Od stromu bzučely včely: „Ťuká, ve vajíčku už ťuká!“ Obyvatelé zahrady se usadili na větve, aby tentokrát viděli vše od začátku. Napjatě sledovali hnízdo. Modráček s ptáčetem ještě spali. Pod stromem se ozvalo. „Tak co už se líhne?“ „Nelíhne se. Ještě pořád ťuká!“ volaly včelky dolů na šneka.
Žlutěnka již měla nachystáno dosti červů, ale pořád nic. Sledovala vajíčko. Zevnitř bylo stále slyšet ťuk, ťuk, ťuk. Skořápka však nepraskala. „To je práce, to je fuška,“ ozývalo se skrze skořápku.
„Mluví, tam uvnitř se mluví! To jsem nervózní,“ řekla malá včelka. Ťuk, ťuk. Žlutěnka už začala být také nervózní. Ťukla tedy do skořápky zvenčí a praskla ji. Ozvalo se: „No hurá! Vzduch, je tady vzduch! Je ráno? Bílý den? Svítí sluníčko? Voní květiny? Už se na to všechno můžu podívat?“
Prasklinou opatrně vykoukl malinký zobáček. Žlutěnka vyklovala větší otvor. Pak vykoukla celá hlavička. „To víš, že můžeš. Všichni se tu na tebe těší. Všecinko si tady prohlédneš. No polez celé z vajíčka ven,“ řekla ptáčátku Žlutěnka. Ptáčátko vytáhlo jedno křidélko, pak druhé. Tělíčko a nožky nakonec.
Jsem motýl, nebo včelička?
To už se vzbudil i Modráček bzukotem včel. Koukl na osazenstvo na větvích a zvolal: „Přeji dobré jitro celé zahradě!“ „My ti také přejeme dobré jitro! Už je další,“ odpovídaly včely a nespouštěly oči z nového ptáčete. „Dáš si nektárek?“ otázal se čmelák. „Mám uležený ze včerejška.“ „Děkuji, až po krmení, přivítám nové ptáčátko.“
„Druhé je holčička,“ informovala Modráčka Žlutěnka. „Ta je krásná, taková do fialova. Mohli bychom jí říkat Fialka.“ „Je barevná jako my!“ volali modráskové a paví oka. Vylíhlé ptáčátko kouklo na otce, pak na strom. „Jsem motýl? Jsem včela?“ „Dej jí červa, mluví z hladu,“ prskali smíchy motýli a letěli dolů informovat šneka. „Je to holka, jmenuje se Fialka,“ zavolal každý motýl přelétaje kolem něj. Po desáté informaci šnek zabručel, že slyší a zalezl do ulity.
Jedenáctý motýl si sednul před ulitu, a co nejhlasitěji zavolal: „Řekli ti, že holka neví, že není motýl?“ „Cože?“ vystrčil hlavičku s růžky šneček. „Neví, neví,“ zavolali dvanáctý a třináctý motýl. „Cože neví?“ zeptal se šnek. „Že není včela, přece!“ odpověděl šnekovi přelétající čmelák. „Opravdu?“ „Opravdu,“ řekl čtrnáctý motýl. A odletěli opět nahoru, aby viděli, co bude dále.
Modrásek uchopil přichystaného červa a vhodil ho ptáčeti do zobáčku. „Chutná? Ano? Tak to jsi naše ptáčátko. Motýli ani včely tohle nejedí. Máš jméno Fialka Fialenka.“ Na všechno byla holka zvědavá. Ptala se: „Co je to, co je tamto, proč je to? Kdo je to?“
Až Modráček řekl: „Všechno se budeš dozvídat postupně se svými sourozenci. Nebudu říkat všechno třikrát.“ Za chvíli se vzbudilo starší ptáče:„Mamííí, mamííí. Dal bych si malinkatého broučka.“ Kulilo oči na všechny včely na stromě. Ty raději odletěly. „Spolkni, chutná? Ano, tak to jsi také naše ptáčátko.“
Opožděné vajíčko
„Dobré jitro, děti,“ začal s výchovou Modráček. „Nejprve se protáhneme, pročechráme peříčka, promastíme, co je třeba, abychom byli připraveni k letu.“ „Oni ještě létat nebudou, Modráčku. Pořádné peří jim teprve naroste. A k jídlu už tady něco málo přichystaného mám Modráčku,“ řekla Žlutěnka.
Ukázalo se, že to opravdu bylo něco málo. Ptáčata slupla jídlo jedna dvě. Rodiče střídavě sbírali potravu a krmili potomky. Když byla ptáčata syta, usnula. Rodiče odpočívali. Přilítl čmelák s nektarem a Modráček si ho s chutí vypil. „Ještěže máme tolik přátel,“ pomyslel si.
Bylo třeba zahřívat nejen ptáčata, ale také dosud nevylíhnuté vajíčko. To už mělo zpoždění. Ptáčata vajíčko okoukávala a sem tam do něj klovla.
Na vajíčko volala: „Nespi, ťukej, my už jsme tady, my jsme se už vylíhli. Jsi tam? My jsme tady! A je tu dobré jídlo! A jsme tu my dva! Nespi, ťukej!“ Naštěstí většinu dne prospala. Rodičové se již obávali: „Je s posledním vajíčkem vše v pořádku?“
Video: Zvonek zahradní je na krmítku první a ani trochu se mu nelíbí, že by se měl o dobroty dělit
Modráček uklidňoval Žlutěnku: „Ještě má čas. Asi to takhle má být. Zvykáme si postupně na krmení. Však se dvěma je práce až, až.“ „Už ťuká, ťuká?“ chodili se ptát obyvatelé zahrady. Seděli na větvi stromu tak, aby viděli do hnízda.
Odpoledne začalo pršet, tak se všichni zase rozletěli do svých domovů. Kapky deště očistily listy a kmen stromu. Po mokré trávě se procházel šnek a pro sebe si broukal: „Já šneček maličký, očichávám kytičky, bříško jsem si pročistil, malinko se ochladil, hledám, co bych snědl, pak do chaloupky lehl. A to rychle a hned.
Co se stane s posledním vajíčkem? Jak se z něj vylíhne zvědavá Hvězdička, si můžete s dětmi přečíst už zítra.
Autor: Ludmila Sýkorová
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
