Ptáčata seděla nedočkavě na větvi a čekala na Modráčka. Nedočkavě čekala na svůj první let z domovského stromu. Modráček letěl zabezpečit okolí pro první let svých potomků. Požádal kosí rodinku, aby je vrátili, kdyby ptáčata zaletěla příliš daleko.

Nečekané pozdvižení

Poštovní holubi měli dohlížet podél cesty. I ti, co nedostali žádný úkol, seděli na telegrafních drátech. Chtěli vidět první samostatný let ptáčat. Ale co to. Zdálky bylo slyšet mňoukání a kňučení. Přiblížilo se až k nim. Honily se dvě kočky. Domácí honila Hovňousovou. Ptáčata povylétla na nejvyšší větev a povytahovala hlavičky. Na drátech pouličního vedení již seděli všichni holubi, přichystáni sledovat let ptáčat.

Avšak naskytla se i jiná podívaná. Kočky už přiběhly před jejich, sýkorčí strom, když tu domácí skočila obrovským skokem po potulné Hovňousové. Drápy zaťala do jejího zadku, překulila ji a povalila na silnici. Druhým skokem její přední tlapy prudce dopadly na hrudník potulné, až ji málem vyrazila dech. Domácí sklonila hlavu až k hlavě Hovňousové a hlasitě ji zamručela do ucha tak, že holubi povyskočili na drátech. „Tohle je můj rajon, moje území!

Štěně pomáhá
O Žlutěnce. Kapitola 10: Pozor, kočka se vrátila!

Zakazuji ti zde chodit! Ještě jednou tě tady potkám a zakousnu tě jak malou myš!“ A přejela jí packou přes čenich. Potulná kočka zakvičela bolestí. Kývla hlavou, že tomu rozumí. „A teď zmiz!“ zaječela domácí a sundala tlapy z hrudníku potulné. Sotva tak učinila, potulná co nejrychleji utekla po silnici a ztratila se ptákům z dohledu.

Holubi na drátech začali vesele švitořit. Domácí kočka se naparovala a špacírovala přede všemi po ulici sem a tam. Sklízela ovace a uznání všeho ptactva. Ptáčata vesele poskakovala a provolávala slávu kočce domácí. Pak letěla povykládat mamce do hnízda, co právě shlédla na cestě.

Roztáhnout křídla!

Po chvíli se vrátil Modráček, tak kočičí šarvátku barvitě popsali i jemu. „Již se nemusíme bát o svůj život! Váš první let je bezpečný. Postavte se na krajní větev,“ zvolal Modráček. Také Žlutěnka se připravila, aby viděla, jak jejich ratolesti poprvé poletí.

Přichystána byla celá zahrada, motýlci, včelky. Šneček zvedal celé tělíčko na vysokém listu, aby to také viděl. Vždyť je znali od prvního vylíhnutí. To nemohli zmeškat! Modráček zavelel: „Roztáhnout křídla!“

První letělo nejstarší ptáče, pak Fialenka, poslední na řadě byla Hvězdička. Roztáhla křídla, cítila, jak na poslední větvi proudí vzduch mezi jejími křídly. Bylo to jiné než na větvích uvnitř stromu, které chránily listy před prvními nárazy větru.

Hvězdička nabrala svěží vzduch. Přivřela oči, bylo to nádherné. Větřík ji foukal na jemné peří na lících. „Neboj se, Hvězdičko, leť, dokážeš to!“ ozval se za ní hlas Žlutěnky. „Nebojím se, já se těším! Už letím! Všichni se dívejte, já letím. Mami, vidíš mě? Tati, vidíš mě?“

„Vidíme vás!“ volali Modráček a Žlutěnka. „Vidíme!“ odpovídali holubi. „Vidíme!“ odpovídali motýli a včelky. „Já nic nevidím!“ zlobně odpovídal šnek. Sluníčko zašlo za mráček a šnek zavolal: „Vidím, já je taky vidím!“ „Měsíčku vidíš mě? Hvězdičky, dívejte se! Sluníčko vidíš mně? Já letím!“ volala Hvězdička.

Kosi
Přečtěte si pohádku O Žlutěnce. Kapitola 1: Zahrada

„Já taky!“ volala Fialenka.
„Já jsem nejvýš!“ volal Nejstarší.
„Já poletím až ke slunci!“ volala Hvězdička.
„Já taky!“ volala Fialenka.
„Já ještě výše, jsem nejstarší!“

A letěli vysoko, vysoko. Tam je nabral vítr a nesl je přes zahrady a zpátky. Když ptáčata opět dosedla na větev, ze které vyletěla, zavolala: „Děkujeme ti větříčku za krásný let!“ Celá zahrada jim zatleskala. Hvězdičky, měsíc a slunce zvolali: „Umí, létat už umí!“

A teď pořádná večeře

Celý zbytek dne štěbetala ptáčata o dojmu z prvního, velkého letu. Mluvila o větru, o výhledu z výšky, o tom jak bylo všechno menší a ona se cítila tak velká, silná a šťastná. Na večer jim Modrásek se Žlutěnkou sdělili, že poletí všichni společně dolů nasbírat si potravu. A tak tomu bude stále. Naučíte se o sebe postarat sama. 

Video: V létání pro semínka se způsobně střídají zvonci zahradní a sýkorky. Mrkněte se, jak jim chutná…

Zdroj: se svolením Michaely Sýkorové

Ptáčata zajásala. První letěl Modráček, pak Nejstarší, pak Fialenka, po ní Hvězdička a nakonec Žlutěnka. Poletovali ze stromu na strom a sbírali potravu. Byla to jiná večeře. Když byli všichni nasyceni, vyletěli ve stejném pořadí nahoru na strom, do hnízda.

Ptáčata byla unavená, jakmile se uvelebila v hnízdě, ihned usnula. Tentokrát i Hvězdička. Po chvíli spali i rodiče a celá zahrada.

Ptáčátka už umí létat, přesto se v další kapitole musí vypořádat s novým nebezpečím. Jak to zvládnou, si můžete přečíst na našem webu už zítra.

Autor: Ludmila Sýkorová