Když Lukáš Klimčák nabídl před dvěma lety tehdy ještě studentovi pražské UMPRUM Františku Jungvirtovi místo kreativního ředitele značky Klimchi, měl šťastnou ruku. K úspěchu ve Velké Británii, kde je Klimchi považováno za jednu z nejzajímavějších interiérových značek posledních let, se přidaly další země. Františkovy minimalistické sklenice či vázy z barevného skla oslovují zákazníky ze Skandinávie, Francie i Německa.

Jak jste se dali dohromady s Lukášem Klimčákem? Prý vás spojily sociální sítě.
Je to tak. Už během studií na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové jsem dával své práce na Instagram a Facebook, fungovaly také moje webové stránky. Lukáš si mě všiml právě na Instagramu a před necelými třemi roky mi nabídl spolupráci ve své firmě Klimchi, která sídlí v Kamenickém Šenově a zabývá se výrobou skla s optickými dekory ve sklárně Jílek. Dělal jsem v té době bakalářskou práci.

| Video: Youtube

Vyhlášenou sklárnu Jílek jste určitě znal, co značku Klimchi?
Sklárnu jsem znal, protože má ve svém portfoliu řadu barevných sklovin. Je vtipné, že do Kamenického Šenova jsem se chtěl vypravit právě ve chvíli, kdy mě Lukáš oslovil. Hledal jsem tehdy nové barevné tóny, které bych zavedl do svého portfolia, a sklárna Jílek je nabízela. Když jsem se díval na web Klimchi, myslel jsem, že jde o zahraniční značku, kterou jsem s českou sklárnou nespojoval. Web i e-shop tehdy byly jen v angličtině, ceny v eurech a librách. Dlouho jsem Lukáše přesvědčoval, aby udělal český e-shop a představil značku taky v Česku. Povedlo se. Dneska jsme na slušných prodejních číslech i tady a myslím si, že se o nás ví.

Klimchi získalo velkou oblibu ve Velké Británii. Jak se Lukášovi podařilo na tak náročném trhu prorazit?
Dobře znal tamní prostředí. Po maturitě studoval v zahraničí byznys a marketing. Jako navazující magisterské studium si zvolil obor světlo a osvětlení na The Bartlett School of Architecture, která je součástí University College v Londýně. Po absolutoriu začal pracovat v několika designových studiích, dostal se do kontaktu s obchodními zástupci. V roce 2019 se chytil příležitosti, když v Británii opět začalo získávat oblibu tradiční barevné sklo s optickým dekorem. Právě takové se totiž dlouhé roky vyrábělo ve sklárně Jílek, která patří Klimčákově rodině. Vrátil se proto do Čech, založil značku Klimchi a začal nabízet sklenice a vázy, které se tradičně v jejich sklárně vyráběly. Během roku a půl si dekory stolního skla z Kamenického Šenova získaly na britském trhu skvělou pozici. Výrobky Klimchi odebírají tamní klíčové řetězce, objevily se i v prestižních módních magazínech. Naprostým hitem se stal džbán Hobnail s dekorem zvaným ananas. Jenže Lukáš pochopil, že je sice fajn prodávat klasiku, ale značku potřebuje vyprofilovat novými věcmi. Proto oslovil mě, abych jako kreativní ředitel takové výrobky začal navrhovat.

Překvapila vás jeho nabídka? Studenti takové obvykle nedostávají.
Překvapený jsem ani nebyl. Už předtím jsem spolupracoval s Moserem a jinými značkami, ale být kreativním ředitelem na full time by při škole nešlo. Proto jsem Lukášovi navrhl, že udělám první kolekci a pak se uvidí. Chtěl jsem být hodně razantní, nekopírovat nějaký zavedený styl a formy, ale nacházet optiku ve vlastnostech skla. Vytvořil jsem minimalistickou kolekci Shadows odkazující na souhru stínů a barev, které se na stůl promítají díky jednoduchému zakřivení tvarů.

Bylo těžké tak odlišnou kolekci v Klimchi prosadit?
Lukáš mi dal volnou ruku, kolekce se mu líbila. Když jsme ji představili britským klientům, u některých bodovala, pro jiné byla příliš minimalistická. Ale najednou se začali ozývat i zákazníci ze Skandinávie, Francie a Německa, které minimalismus zajímá víc než velký dekorativismus. Domluvili jsme, že pozici uměleckého ředitele přijmu, ale dal jsem si podmínky, abych mohl dodělat bakaláře a pak ještě dva roky pokračovat na magisterském studiu na UMPRUM. Teď mám půl roku po škole a pro Klimchi jsem vytvořil zatím osm kolekcí.

Lukáš mi dal volnou ruku, kolekce se mu líbila. Když jsme ji představili britským klientům, u některých bodovala, pro jiné byla příliš minimalistická.

Proč jste si už v patnácti letech vybral právě sklo?
Chodil jsem sice od první třídy do základní umělecké školy na výtvarku, ale všichni si mysleli, že půjdu na konzervatoř, protože jsem od čtvrté třídy hrál i na trubku a trávil s hudbou a orchestrem většinu svého času. Jenže já jsem hraní vnímal jen jako koníček, který mě baví. Obor malování na sklo na střední odborné škole v Třeboni mě oslovil kreativitou, která je zároveň spojená s řemeslem. Tatínek je truhlář a vztah k řemeslu ve mně a bráchovi rodiče pěstovali odmala. Po dvou letech v Třeboni už jsem věděl, že bych chtěl sklářský design studovat ještě dál. Začal jsem jezdit do Prahy, díval jsem se na klauzury studentů uměleckých vysokých škol. Oslovil jsem se svými návrhy nejprve studenta UMPRUM Tadeáše Podrackého a poté i pedagogy, kteří mi dávali zpětnou vazbou už během střední školy. Přijali mě napoprvé, studoval jsem u profesora Ronyho Plesla a asistentky Kláry Horáčkové, oba patří mezi oceňované sklářské výtvarníky.

České sklo mívalo ve světě dobrý zvuk. Jak je na tom v současné době?
Je trošku zaprášené, řekl v nějakém rozhovoru Rony Plesl. Souhlasím s ním. Konkrétně v nápojovém skle vývoj nových designů ustrnul. Dneska ve spoustě obchodů najdete sklenice zdobené zlatem, těžkopádné věci. Tradici je třeba trochu odlehčit. To se myslím povedlo třeba právě Ronymu v nižborské sklárně Rückl skrze renesanci ručně broušeného křišťálu. Podstata českého skla zůstala, broušené věcičky, které vycházejí z tradičních technologií, najednou mají současný tvar. Snažím se jít stejnou cestou v rámci optických dekorů. Stejně jako Rony nechci navrhovat strojovou výrobu, sklenice, které se budou chrlit v milionových objemech. Pro mě je síla českého skla právě v umu našich řemeslníků, v ruční výrobě, škále dekorů a technik, které umíme dělat.

| Video: Youtube

Unikátní, bohužel ztracenou sklářskou techniku jste se pokoušel vzkřísit ve své bakalářské práci. Uspěl jste?
Zjistil jsem, že rodina sklářů Blaschkových vyráběla v polovině devatenáctého století dokonalé skleněné pomůcky pro britskou univerzitu Harvard. Nad kahanem v rozměru jedna ku jedné dělali napodobeniny hub, rostlin a živočichů a měli i svou malířskou technologii. Jenže nedošlo k předání sklářské techniky následovníkům a tyhle nádherné kousky jsou k vidění už jen v muzeu. Se sklářem Martinem Štefánkem jsem se snažil o znovuobjevení jejich techniky navíjení skla. Výsledkem společného bádání je série objektů, přesněji audiovizuální instalace mé bakalářské práce před dvěma roky. Ve své diplomové práci jsem se věnoval zase odkazu secesního skla a dílu skláře a botanika Émile Gallého.

Proč jsou takové návraty důležité?
Když se nebudeme vracet k tradičním sklářským technologiím, za chvíli se budou dělat pouze foukané tvary do forem a nejspíš ani ne pomocí lidských rukou. A nikdo už nebude umět sklo ručně foukat, malovat, brousit či jinak zušlechťovat. Když se něco nedělá desítky let, zapomene se technika, tradice odejde. Dědictví českého skla je pro mě inspirací, nemusí jít o konkrétní jména.

František Jungvirt
Šestadvacetiletý sklářský výtvarník, designér a malíř skla vystudoval obor sklomalba při SOŠ v Třeboni a je absolventem ateliéru skla na pražské UMPRUM pod vedením sochaře Ronyho Plesla. V současnosti tvoří pod vlastní značkou františek jungvirt. Od roku 2020 je uměleckým ředitelem sklářské značky Klimchi. Ve své práci nejčastěji využívá tradiční odkazy českého sklářství, kterým dodává nový výraz. Mezi charakteristické znaky jeho práce patří nejen hra s tvary, ale také s barvami či ručně malovanými motivy. Má za sebou množství výstav v Česku i zahraničí i dlouhou řadu ocenění. V roce 2022 získal Cenu Josefa Hlávky pro talentované studenty, byl vítězem soutěže Ludwiga Mosera, jeho design byl oceněn na několika ročnících Designbloku i dalších festivalech designu.

Jaké tradiční sklářské technologie využívá Klimchi?
Ve sklárně Jílek historicky pracují s optickými dekory. Sklo foukají do kovových forem a díky tomu jsou na něm různé vrypy, výstupky a textury. Jedna taková forma stojí víc než sto tisíc korun. Představte si, že bychom takhle drahé formy vyvíjeli pro každý náš produkt. Je to bohatství, které jen tak nějaká sklárna nemá, proto s ním pracuji, vytahuji staré zaprášené formy s dekory a tvořím pro ně současné tvary. Například v kolekci váz Felicity jsem využil kdysi oblíbené techniky kraklování. Iluzi předjaří, kdy rozpraskává led, vyvolává jakoby popraskaný povrch skla. Kraklovacího efektu se dosahuje jemným procesem, během něhož se horké ručně foukané kousky kartáčují přes piliny a poté se rychle ponoří do studené vody, než se naposledy vrátí do pece. Na povrchu vázy se zachová „krajka“, která je u každého kusu unikátní.

Umíte foukat nebo brousit sklo?
Brousit a foukat sklo já ani Lukáš bohužel neumíme. Přesto nějakou řemeslnou zručnost máme. Já ji získal na střední škole, kde jsem studoval malbu na sklo, Lukáš studoval světelný design. Dělat sklo je však kolektivní práce. Každý úkon vyžaduje specialistu. Já vytvořím návrh, někdo vyrobí formu, jiný zase roky jen fouká, technolog hlídá, aby sklo bylo čisté a mělo správnou teplotu, konečnou výšku, a podobu dává karafě zase brusič, malíři a rytci sklo zdobí. Za každým kouskem najdete spoustu lidí.

Ve svých volných kolekcích si nedávám limity. Dělám to, čemu věřím. Experimentuji a často tvořím pro sebe.

Ještě pořád přespává Lukáš ve sklárně ve spacáku?
Někdy takhle nocoval ve sklárně v úplných počátcích Klimchi, pak si zařídil malou místnost. V téhle kanceláři s kolegyní rozjížděli obchod. Před rokem jsme se přestěhovali do nové, vlastní budovy v Kamenickém Šenově, kde máme zázemí firmy a sklady. V našem týmu je už deset lidí.

Jak se liší nákupní preference ohledně stolního skla, když porovnáte Česko třeba s Británií?
V Británii, stejně jako ve Francii nebo Španělsku je mnohem víc rozvinutá kultura stolování. Lidé si tam dávají opravdu záležet, aby stůl byl vždycky pěkně prostřený, používají i v běžném provozu ozdobné kusy skla, džbány, vázy, misky na ovoce a sklenice. Má to něco do sebe. Pokud jde o preference, Britové mají rádi zdobnost a barevné sklo. Američané dávají přednost barevným odstínům, Japonci nebo Číňané sáhnou po zdobném olovnatém křišťálu. Francie či Švýcarsko dá přednost minimalistickým věcem. Velikost trhu a parita kupní síly jsou však s těchto zemích s námi nesrovnatelné. V Česku při vybavování interiérů kupujeme nábytek, koberec a možná obraz. Málokdo řeší, z čeho denně pije nebo jí. Pokud jde o sklo, máme v policích historizující věci po babičkách. Větší investici do skleněných předmětů, které denně používáme, hodně zvažujeme.

V jakých cenových relacích se pohybuje Klimchi na českém trhu?
Snažíme se dělat dostupné kolekce. Například vázu s jemným dekorem z naší nové řady Linea, která jde aktuálně do prodeje, pořídíte za cenu kolem tří tisíc korun, set dvou sklenic pak okolo dvou tisíc. Samozřejmě máme v nabídce také třeba větší vázy pro architekty, využívají je například při zařizování hotelů. To už jsou dražší kusy.

Jaké stolní sklo máte doma vy sám?
Piju ze skleniček Ronyho Plesla. Nejvíc si ale vážím kousků po dědečkovi, který čtyřicet let brousil sklo ve sklárnách ve Vimperku. Doma mám také obrazy, keramiku, porcelán a další umělecké kousky.

Najdete si ještě čas pro vlastní tvorbu?
Snažím se najít si více času na objektové a malované věci. Někdy jsem hodně expresivní, jindy svou ruku uklidním a až vědecky zkoumám přírodu kolem sebe, maluji brouky, hmyz a přírodniny na své vázy. Důležité je pro mě také přecházet mezi různými světy. Kdybych neměl volnost, nedokážu dělat dobrý design. Ve svých volných kolekcích si nedávám limity. Dělám to, čemu věřím. Experimentuji a často tvořím pro sebe. Díky tomu ale mnohdy objevím novou techniku či přístup, který pak dokážu implementovat i v rámci Klimchi.

Klimchi
Značku Klimchi založil v roce 2019 Lukáš Klimčák. Sklárna Jílek, kde většina výrobků vzniká, byla založena v roce 1905 a je jedním z nejstarších takřka nepřetržitě fungujících provozů v České republice. Sklárna v Kamenickém Šenově je vyhlášena specializací na barevné sklo a ozdobné dekory z kovových forem. Prvenství si připisuje i v populárním dekoru hobnail neboli takzvaný ananas. Rodina Klimčákových se stala majiteli v roce 2010.
Značka Klimchi si rychle získala zvučné jméno v západní Evropě, mimořádné popularitě se těší ve Velké Británii. Lukáš Klimčák vsadil na tradiční dekory a tvary stolního skla, které se vyráběly ve sklárně Jílek po desetiletí a v současné době jsou opět vyhledávané. Na tradici optických dekorů úspěšně navazuje Klimchi novými kolekcemi, které vznikají pod vedením kreativního ředitele Františka Jungvirta od roku 2020. Britské noviny The Sunday Times nominovaly Klimchi mezi devět nejzajímavějších interiérových značek roku 2021.