Anetka a kočárek

Maminka Lenka s tatínkem Pavlem pijí své kafíčko na zahradě, Anetka spokojeně spinká pod třešní v kočárku. Užívají si svůj klid, houpou se na houpačce. Maminka položila hlavu na rameno tatínka, on ji hladí po vlasech a ona blahem přivírá oči.

Houpy hou, houpy hou. Houpačka trochu vrže, za houpačkou jemně žbluňká voda v rybníčku s malými oranžovými rybičkami, ptáci v keřích cvrlikají svoje písničky. Nádherná chvíle, plná pohody a spokojenosti.

A jéje, kočárek se začíná hýbat! Holčička v něm nejdřív zvedla nožičky, prohlíží si ponožky s medvídky, které vydávají zvuky, a pak se chytla okraje kočárku a posadila se. Vykuleně se dívá na mámu a tátu, a nechápe, proč jsou tak daleko. Natáhne ručičky směrem k nim a začíná plakat.

„Vždyť jsme tady, Anetko!“ volá maminka a už k dcerce běží. Po probuzení chce být Anetka jen u své maminky. I tatínek musí počkat, až se holčička úplně probudí = probere, aby si ji mohl vzít do náruče a mazlit se s ní. Teď jsou na houpačce všichni tři. Holčička má zabořenou hlavičku do máminých prsou, nožičkama objímá její pas. Maminka ji hladí po vláskách a konejší:
„To bude dobré, Anetko, jsi u maminky. Nic se neděje…“

Víla
Pravdopohádka, aneb Město kapek

Mezitím tatínek běží pro svačinku. Jakmile se malá uvolní od maminky a začíná se rozhlížet po zahradě, je čas na krmení. Na krk dostává bryndák, sedí u maminky, a tatínek Anetku krmí. Holčička vzorně otvírá dokořán pusinku. Ještě skoro ani nespolkne a už otvírá pusu znovu. Ovoce jí moc chutná a chce ještě a ještě. Mňam!

Když je holčička najezená, má v bříšku moc příjemně. Slézá mámě z klína, přidržuje se houpačky a rozhlíží se. Tolik by chtěla běhat po zahradě, ale nožičky jí ještě moc neposlouchají. Ale odhodlá se. Pustí se houpačky, udělá dva tři kroky, a pak šup zase na všechny čtyři. V trávě rychle střídá ruce a nohy, a takhle se přemisťuje po zahradě, všechno zkoumá a prohlíží si. Sahá na kamínky, na travičku, na sedmikrásky… a už pospíchá za Zrzkem, který se pod višní vyhřívá na sluníčku.

Najednou si všimne kočárku pro panenky a plazí se k němu. Nejistě se postaví na nožičky, oběma ručičkama drží rukojeť kočárku a s touto oporou má najednou odvahu chodit po zahradě. To je ale rychlost! Chodí sem a tam a má z toho velkou radost. Dospělí kolem ní lítají a vždycky kočárek otočí pryč od záhonu s jahodami a květinami, aby tam nespadla a mohla chodit dál a dál. Třináctiletou Sandru napadlo vzít kočárek Anetky a běhat s kočárkem vedle holčičky. Cítila se vedle dvouleté holčičky moc dlouhá, tak raději začala chodit po kolenou. To se Anetce náramně líbilo. V podstatě spolu závodily, jezdili s kočárkem po zahradě sem a tam. Holčička tak nabírala zkušenosti s chůzí, zpevňují se jí nožičky a získává větší stabilitu. Je to opravdu velká legrace! Směje se táta, směje se máma, směje se dědeček, a babička vše natáčí na mobil.

Otázky na paměť, rozvoj myšlení a řeči:
1/ Pod jakým stromem spala Anetka?
2/ Umí Anetka chodit?
3/ S čím si Anetka hrála?
4/ Kdo je Zrzek?
5/ Pod jakým stromem spal Zrzek?

Anetka a pejsek

„Hafí! Hafí!“ vykřikne Anetka a běží k oknu obýváku. Maminka ji musí rychle vyzvednout do náruče, odhrnout záclonu a už spolu pozorují pejska na ulici. Pejsek, to je velká a důležitá událost! Holčička vždy, když uslyší z ulice štěkat pejska, musí u toho být, musí se na něj podívat z okna.

Hrad pro trpaslíky
Hrad pro trpaslíky

Ráda pozoruje pejska u sousedů, u babičky a dědečka. Pejskové jsou malí a velcí, a podle toho volí vzdálenost, odkud se na ně dívá. Někdy ze země, někdy z náruče rodičů. A i když má trošičku strach, je hodně zvědavá a hodně jí pejsci lákají. Pozoruje jejich velké uši a ocas, kterým pořád mávají ze strany na stranu, sem a tam. Když pejsek leží a mává ocasem, tak klepe do podlahy. A to jsou někdy rány! Babička s dědečkem si pak dělají legraci a volají na pejska:„Dále!“ To, aby vstoupil dovnitř do místnosti ten, kdo klepe na dveře. Ale nikdo neklepe. Jen pes klepe ocasem o podlahu.

Někdy si Anetka k pejskovi dřepne a pozoruje jeho tlapky. Ten má ale velké drápy! To Anetka má jen malinké, tenounké nehtíčky. Podívá se na svoji ručku, na tlapku psa, a nechápe. Je to opravdu velký rozdíl.

Občas se Anetka k pejskovi přitulí, ale jen tak trošičku. Trošku ho pohladí, trošku prsty pročeše srst, a už zase běží k mamince. Anetka doma pejska nemá, takže k nim má velký respekt. Respekt k někomu z hlediska dítěte znamená, že se ho trošku bojíme. Ano, Anetka se pejsků trošku bojí. A přitom je má hodně ráda.

Otázky na paměť, rozvoj myšlení a řeči:
1/ Koho Anetka ráda pozoruje?
2/ Popiš, jak vypadá pejsek?
3/ Popiš, jak se pejsek chová?

Anetka a kytička

Tatínek přichází domů a hle, nese svým holkám kytičku. Mamince dává kytičku sněženek, Anetce dává také kytičku.
Obě holky se na sebe podívají a čichnou ke kytičce.

„Pčik! Pčik! Pčik!“ volají na sebe a opakovaně voní ke kytičce. Všichni tři se smějí. Anetka běží zpátky k tatínkovi, strká mu kytičku pod nos a on musí všechno znovu opakovat: „Pčik! Pčik! Pčik!“ volá i tatínek.

Byl to spíš ještě takový pavoučí kluk, rád si hrál a hodně nerad byl sám.
Pavoučí slib

Všichni tři se znovu smějí. Anetka šťastně podupává nožkama. „Tak pojď, dáme kytičku do vodičky, ano?“ říká maminka. Anetka dává svou ručičku do máminy dlaně, a už spolu směřují do kuchyně pro vázičku. Maminka v dřezu napouští vodu a dává do ní sněženky. Malinkou vázičku unese i Anetka, tak jí dává vázu do ruky. Ona ji uchopí oběma rukama a pyšně nese na stůl do obýváku, na který dosáhne.

„Tááák,“ vydechne šťastně, položí kytičku na stůl a zatleská si, jak je šikovná. Tleská i maminka a tatínek. Všichni mají radost z kytičky, i z úkolu donést vázičku na stůl, který se Anetce povedl.

Maminka dělá tatínkovi i sobě čaj, usedají na pohovku. Berou si Anetku mezi sebe a teď si přečtou pohádku o zvířátkách ze statku.
Kytička sněženek jim k tomu krásně voní a taky tiše poslouchá pohádku…

Otázky na paměť, rozvoj myšlení a řeči:
1/ Co přinesl tatínek domů?
2/ Komu tatínek přinesl kytičku?
3/ Kam kytičku maminka s Anetkou daly?

Anetka s tátou

Tatínek miluje hudbu. Pouští si písničky. Anetka se začíná pohupovat na nožičkách. Rozhlíží se kolem a hledá své hudební nástroje. Chvíli si s tatínkem hrají a zpívají. Pak najednou tatínek holčičku popadne do náruče a začíná velký tanec. Točí se dokola, pohupuje se v bocích, naklání Anetku dopředu, dozadu, do stran. Anetka šílí radostí. Nahlas se směje, zajíká se, výská, křičí radostí. To je velká legrace! Vlásky za ní vlají. Čím víc nečekaných pohybů ve výšce tátovy náruče, tím víc jí to baví.

Pak Anetku pokládá na záda na gauč vedle maminky. A začíná lechtání. Tatínkovy prsty hrají na žebrech Anetky jako na kytaře. Brnky, brnky, brnky. Anetka se kroutí jak žížala, chechtá se, křičí blahem, slzičky smíchu se jí lesknou v očích. To jsou nádherné chvíle, tyto chvíle s tátou!

Květinový ples
Pohádky květinové víly – kapitola 15. Svatba

„Svlékat!“ zavelí táta a začíná malou honit po bytě. Sundá jí oblečení a holčička se rukama plácá na holé bříško a ještě běhá s plínou po místnosti.„Já Tě chytím, Anetko, já Tě chytím!“ volá tatínek a holčička rychle utíká pryč. Panečku, to je ale legrace! Táta za ní malými krůčky dupe a dupe, a to holčičku provokuje běžet ještě rychleji… Když ji chytí, sundá jí plínku, vezmou se za ruce a jdou do koupelny. Napouští vanu. Anetka strká prstíčky pod proud vody a hraje si s pramínky. Tatínek dává do vany chobotničku. Anetka ji ponoří, napustí se do ní voda a po vyndání nad hladinu z ní cáká voda všude dokola. Nějakou dobu si tak spolu hrají a cákají. Ještě rychle umýt tělíčko, zoubky, a šup do osušky. Otřít mokré tělo a obléknout do suchého pyžámka.

Panečku, to byl zase krásný den!
Anetčiny dny se skládají z těchto malinkých příběhů. A příběhy tvoří všechny minuty, hodiny a týdny jejího života.

Otázky na paměť, rozvoj myšlení a řeči:
1/ Co má Anetčin tatínek rád?
2/ Co spolu dělali Anetka a tatínek?
3/ Co dělali Anetka a tatínek pro hraní a tancování?

Pohádkový příběh pro Anetku nám do našeho speciálu Pište pohádky zaslala paní Věra Gálová. Je z připravované knížky Za oknem domova. Spisovatelka a básnířka má přezdívku Levandule. Získala ji na dětských táborech, kde jako zdravotnice léčila děti přírodními éterickými oleji. Levandule zklidňuje a hojí a paní Věra věří, že léčivou sílu mají i pohádky a příběhy, které si najdou cestu k srdcím dětí i dospělých. „K povídání o životě lidí, zvířat, rostlin a věcí kolem nás mě inspirovaly minipříběhy a procítění všeho, co žiji a knihy Roberta Fulghuma“, uvedla autorka. Více se o ní můžete dozvědět na webu: https://levandulove-psani.cz/pribehy-na-prani/