„Jestli se chceme rvát o ty nejvyšší příčky, tak na ní musíme bezpochyby zapracovat. Máme mezi beky hodně ofenzivních typů, což samozřejmě není špatně a není to ani na škodu, ale musí to být nějakým způsobem vyvážené," říká v rozhovoru Barus.

Kdy jste začal koketovat s myšlenkou, že byste po konci aktivní kariéry pokračoval u hokeje v roli trenéra?

Rozhodnutí o trénování vzniklo už před třemi lety, když jsem končil ve Znojmě. S tím, že v té době byla možnost hrát při tom za brněnskou Techniku. Půl sezony jsem to zvládal, ale pak mi u mládeže v Kometě přibyla práce a kvůli tomu jsem chodil na trénink třeba jen jednou v týdnu. Sám jsem začínal cítit, že je to špatné. Tak jsem se rozhodl, že skončím. Pak se naskytla možnost setkat se na Vsetíně s kamarády a odehrát exhibiční utkání, tak jsme do toho šli. Bylo to pojato jako má rozlučka, ale bylo to hlavně o tom, aby se sešla stará parta a nějak tím navíc pomoci vsetínskému hokeji, což se snad povedlo.

Po této exhibici jste se ale objevil v nedaleké Břeclavi…

Skončil jsem v Kometě a paní Švirgová, která to v tu chvíli chtěla nějakým způsobem zastřešit, mě oslovila, abych jí pomohl. Měl jsem být v pozici trenéra, ale pak z toho z jistých důvodů sešlo, takže se vytvořila nová skupina, která se o hokej v Břeclavi začala starat. Protože však nebylo dostatek hráčů, tak jsme se domluvili, že týmu ze začátku pomůžu i na ledě. Nakonec to dopadlo tak, že jsem hrál až do konce sezony.

Kdy jste se definitivně rozhodl, že brusle pověsíte na hřebík?

To bylo někdy letos na jaře, kdy jsem založil společnost ZHM, což je Základna hokejových mistrů, a začal jsem se naplno věnovat dětem. Děláme individuální ale i skupinové tréninky nebo speciální tréninky pro mládež. K tomu jsou samozřejmě turnaje a to jak u nás, tak vi v zahraničí. Jezdíme po celé Evropě. Tohle mě začalo moc bavit a naplňovat, ale zároveň, samozřejmě i zabírat spoustu času. I proto jsem v Břeclavi skončil. Protože tehdy to bylo jasně dáno. Břeclav chtěla hrajícího asistenta. Asistenta, jako takového nepotřebuje, takže jsme se dohodli na tom, že naši spolupráci ukončíme.

Asi měsíc před startem letošního ročníku se objevila informace, že to zkoušíte ve svém rodném Vsetíně. Nakonec z toho však sešlo…

Ta možnost tam opravdu byla a já ji hodně zvažoval. Začal jsem i trénovat, ale nakonec se ukázalo, že to časově nejde zvládnout. Určitě jsem si chtěl za Vsetín ještě zahrát, protože to je pro mě srdcová záležitost. Vyrůstal jsem tam, mám tam spousty kamarádů a vždycky se tam strašně rád vracím. Ale prostě to nešlo.

Co se honí hlavou člověku, který více než třicet let hraje aktivně hokej a najednou přijde moment, kdy začne uvažovat o tom, že s ním skončí?

Myslíte asi hlavně na to, jestli ještě chcete bojovat, nebo ne. Jestli půjdete přes nějaký ten práh bolesti, jestli máte chuť a taky na to, jestli vám to ještě vrací to, co do toho hokeje dává. Já už jsem usoudil, že mi to opravdu nevrací a nedává to, co dřív. Navíc, už jsem si ani neměl co dokazovat.

Dlouhá léta jste hrál v nejvyšší soutěži, pak jste nastupoval v první lize. V čem je největší rozdíl mezi první a druhou ligou?

Druhá liga je bezesporu kvalitní soutěž, ale je to přeci jen, v porovnání s první ligou, trochu o něčem jiném. Spousty kluků, co hrají druhou ligu, chodí do práce a nemohou, nebo někteří ani nechtějí, se tréninku a hokeji jako takovému věnovat naplno, protože mají rodiny, zaměstnání, firmy. Mají prostě své zajeté koleje a nemohou tomu sportu obětovat tolik. Rozhodně nechci druhou ligu snižovat, to ani omylem, ale přístup k hokeji je tady úplně jiný, než ve vyšších soutěžích. Jak říkám, odvíjí se to hlavně od práce, škol a dalších věcí.

Jakou by podle vás měla mít druhá liga v hierarchii českého hokeje úlohu?

Myslím si, že by měla hlavně vychovávat mladé talenty a v podstatě nahradit vojnu. Asi by to ani nemělo být o nějak zbytečně velkých financích. Můj názor je ten, že tým by měl být zhruba půl na půl. Určitě musí být v týmu pár zkušených, kteří budou táhnout, učit a vychovávat právě ty mladé hráče, kteří by se měli naopak vedle těchto hráčů zdokonalovat.

Jak docílit toho, aby to tak bylo? Aby nejen ve druholigových klubech nastupovalo více mladých hráčů…

Na tohle vám asi každý funkcionář nebo trenér odpoví jinak a má na to svůj názor. Já osobně jsem pro snížení počtu klubů ve všech třech nejvyšších soutěžích od extraligy až po druhou ligu. Když se budeme bavit o naší lize, tak jsem pro vytvoření dvou kvalitních skupin. Ty by tvořily týmy, které na to mají jak ekonomicky, tak hráčsky a zázemím. Tím, že se sníží počet klubů, zvýší se celkem logicky konkurence hráčů a klubu se sníží i náklady, protože zaplacení budou opravdu jen ti nejlepší. Tohle je podle mě cesta. Nechci nikoho jmenovat a někomu tak ublížit, ale myslím si, že týmy, které sezonu po sezoně lepí všechno, jak se dá, a v podstatě jen paběrkují, nemají fanoušky a tím pádem nemají pro koho hokej hrát a drží to celé jen nějak uměle. Na úrovni druhé ligy nemají našemu hokeji co dát.

A je tohle věcí svazu, nebo s tím mohou něco udělat i samotné kluby?

Všechno mohou samozřejmě ovlivnit jak kluby, tak i svaz. Dnes je to tak, že kluby patří pod svaz a pokud se všechny oddíly domluví na tom, že to chtějí takhle a takhle, tak jim to ten svaz posvětí. Hlavní problém je ale výchova mládeže, která už několik let prostě stagnuje a není to tak, jako by to mělo být. V extralize i první lize mladí v poslední době dostávají příležitost, ale otázka je ta, jestli to stačí na ten růst, jako je například v severských zemích nebo za mořem. My stále žijeme z toho, že nám to každý rok vyjde na mistrovství světa, ale když se podíváme na šampionát osmnáctiletých, tak jasně vidíme, že ten problém tady je a musí se řešit.

Velký problémem je určitě protekce a síla peněz. Souhlasíte?

V současnosti žijí kluby z příspěvků a je otázkou, jak moc ten který klub slyší na to, že mu někdo přinese nějaký obnos peněz. Protekce byla vždy, i před revolucí to tak bylo. Pravda je ale ta, že také byla mnohem větší konkurence, která pak vyselektovala talenty a schovala protekční hráče. A další věc. Dnes, když se podíváte na dětská hřiště, která jsou ve všech městech, tak zejí prázdnotou. My jsme všechny zkušenosti sbírali na stadionu nebo třeba na fotbale. Scházeli jsme se všude možně. Je to těžké. Občas slýcháme, že je hokej finančně náročný sport, ale děti v podstatě veškerou výzbroj fasují. Pokud je rodina sociálně slabší, tak se odpouští i příspěvky, takže všechno se dá určitě vyřešit. Je to asi dobou a také společností. Kdo chce, tak si k hokeji, ale i sportu jako takovému, cestu najde. Často to ale ani není o tom dítěti samotném, ale spíš o tom, že někteří rodiče jsou pohodlní a nechce se jim tomu obětovat svůj čas. Díky tomu samozřejmě není ani tolik talentů, jako bylo v dřívějších dobách, protože ten kluk se k hokeji prostě vůbec nedostane.

Nedávno jste v nějakém rozhovoru řekl, že už vás hokej bolí a že to není ono. I přes to jste ho ale do téměř dvaačtyřiceti let hrál. Napadlo by vás na začátku kariéry, že byste na ledě vydržel tak dlouho?

Tak to vůbec ne. Tehdy to bylo tak, že pokud měl někdo třiatřicet nebo pětatřicet let, tak už byl za zenitem a říkalo se, ten už by měl končit, protože je starý. Od té doby se to všechno strašně posunulo. Ať už je to tím, jak se dnes trénuje, nebo tím, jak se o sebe hráči starají. Více se dbá na rehabilitaci, regeneraci. Všechno dnes hraje ve prospěch hráčů. Pokud mají chuť na sobě pracovat a mají štěstí na klub, kde jej podpoří, tak mohou hrát hodně dlouho.

Litoval jste někdy toho, že jste neskončil už dříve?

To určitě ne. Jsem za to rád. Měl jsem velké štěstí v tom, že jsem na tom byl dobře, hrál jsem v dobrých klubech a hlavně mi sloužilo zdraví. Nikdy jsem neměl nějaké závažné zdravotní problémy, až tedy na poslední rok, když jsem hrál v Břeclavi. To už mě opravdu bolela třísla, kyčle. To je ta bolest, kterou jsem měl na mysli. Není to o tom, že vás někdo narazí na mantinel nebo tak, ale to že už do zápasu jdete s tím, že už vás něco bolí. A to už jsem nechtěl dál podstupovat.

Jako třiadvacetiletý mladík jste nastupoval za Vsetín v tehdejší první národní lize. V dresu Zbrojovky jste se představil i na hodonínském ledě. Co se vám z té doby vybavuje?

Na ty časy moc rád vzpomínám. První, na co si asi vzpomenu, jsou sítě za brankami, výborná atmosféra a spousta lidí. Hrál jsem proti Romanu Čechmánkovi, Miloši Říhovi, Liboru Galkovi a spoustě dalších. Díky těm sítím byl kontakt s fanoušky opravdu bezprostřední a všechno to mělo úžasnou atmosféru. Myslím, že si to užívali lidi i my hráči. Miloval jsem a stále miluji, když se na zápase fandí od začátku do konce. Ne, jak jsem třeba nedávno zažil na vlastní kůži na zápase Kladno – Kometa. Fanoušci tam křičeli, ať Jágrovi někdo přerazí nohy a ruky. To přímo nesnáším a proto jen málokdy jdu na hokej na tribunu. Tohle nemá s fanděním nic společného. Vedle toho postavit zápasy v Hodoníně nebo na Vsetíně, to je úplně jiná písnička a moc rád na to vzpomínám. Navíc s Hodonínem jsem spojen i díky tomu, že když byly v Brně v Lužánkách problémy s ledem, tak jsme se Zetorem jezdili trénovat právě sem a na hodonínském ledě jsem už jako junior strávil spoustu času.

Jak jste vnímal, když hokej v Hodoníně v roce 1995 skončil?

To víte, že jsem to vnímal a byl jsem z toho špatný. Já jsem tady vždycky zažil výbornou atmosféru, výborné lidi. Byla obrovská škoda, že to tak dopadlo a je jenom dobře, že se podařilo hokej v Hodoníně znovu postavit na nohy.

Naopak Vsetín čekal strmý vzestup až k pěti mistrovským titulům v řadě. Bylo to v divokých devadesátých letech. Myslíte si, že by se něco podobného mohlo opakovat i dnes? Že by klub z malého města vyletěl z ničeho nic až na samotné výslunní?

Je to vždycky hlavně o tom, jestli do klubu přijde někdo, kdo sebou přinese peníze, které je schopen a ochoten investovat. Pokud se někdy někdo někde najde, tak to asi je možné zopakovat i dnes. Stále rozhodují hlavně finance. A pokud je někdo bude mít a bude mít navíc i schopného manažera, který bude umět dobře a kvalitně poskládat mužstvo, tak by to šlo. Otázka je, jestli se někdo takový v dnešní době najde.

Čáru přes rozpočet by ale asi většině klubů z menšího města mohlo udělat nařízení svazu ohledně nároků na stadion. V tom případě by ani bohatý mecenáš ochotný investovat, moc nepomohl. Co si o těchto podmínkách ČSLH myslíte?

Je asi pravda, že klub, jako je třeba Hodonín, by asi jen těžko dostal výjimku, když je tady stadion s kapacitou tři a půl tisíce a limit je, nebo aspoň co si pamatuji, tak byl, o tisíc větší. Myslím si ale, že je lepší, když přijde, například oněch tři a půl tisíce fanoušků, kteří budou chodit pravidelně a budou fandit, než když je na stadionu kapacita třeba osm tisíc a přijde patnáct stovek. Tak, jako chodilo například na Kladno v minulých sezonách, kdy za ně nehrály hvězdy jako Jágr nebo Plekanec. Proč to zatrhnout například Hodonínu, kde by zimák praskal ve švech a žilo by tím nejen město, ale i široké okolí. Tohle je ale asi otázka na delší a složitější debatu.

Přejděme k Drtičům. U prvního mužstva SHK máte za sebou již dva týdny. Už jste se stačil adaptovat a rozkoukat?

Potřeboval jsem chvilku času na to, abych kluky poznal i jinak, než jen z tribuny nebo jako protihráč z minulé sezony, přestože to jádro zůstalo stejné. Teď už se dá říct, že jsem to poznal a začínáme se s kluky čím dál tím víc sžívat. Už ví, co po nich chci a teď už to je jen o tom, jak to přeneseme do zápasů.

O vašem příchodu k Drtičům se čile spekulovalo už na konci minulého ročníku. Možná i proto nebylo pro fanoušky takovým překvapením, že jste se kormidla ujal po odchodu trenéra Recha právě vy. Můžete nám říct, jak probíhala jednání o vašem angažmá u Drtičů?

Bylo to strašně rychlé. Byl jsem na tréninku ZHM ve Vyškově a po tréninku mi zavolala paní Gajošová, že pan Rech dostal nějakou nabídku. Tak jsem řekl, že pokud odejde, tak to přijmu. S paní Gajošovou to bylo rychlé a korektní jednání, takže jsme se dohodli a jsem tady.

Útočná síla týmu je nesporná, ale v defenzivě jsou pořád jisté rezervy. To ostatně vzpomínáte sám i v pozápasových ohlasech. Obranná hra bude asi to, na čem budete chtít nejvíce zapracovat, nebo se pletu?

Jestli se chceme rvát o ty nejvyšší příčky, tak musíme bezpochyby na defenzivě zapracovat. Máme mezi beky hodně ofenzivních typů, což samozřejmě není špatně a není to ani na škodu, ale musí to být nějakým způsobem vyvážené. Ale já bych neřekl, že se kluci dozadu nevrací, nebo že se na to vykašlou. Oni se vrátí, ale jen tam jsou. Spíš to je taková nezodpovědnost.

S novým trenérem přicházejí většinou i posily. Máte v ještě plánu nějaké doplnění mužstva?

Možná se budeme bavit o nějakém obránci, protože beků máme málo. A s výhledem na play off a případně následnou baráž, bude potřeba zadní řady posílit. Na druhé straně filosofie nejen má, ale i klubu je zapracovávat juniory. Na tom pracujeme už nyní, když s námi chodí na tréninky. Pokud se nám to bude dařit, tak se to Hodonínu vrátí jen pozitivně a myslím si, že už teď je pět, šest kluků, které můžeme kdykoliv pustit do zápasu, což je strašně důležité. I z hlediska fanoušků, které odchovanci přilákají na stadion.

Příští středu je na programu jižanské derby. Jak se těšíte na zápas v Břeclavi? Bude pro tento duel něčím výjimečným?

Jako nějaký speciální zápas to nevnímám. V Břeclavi jsem strávil rok, ale určitě to není tak, že bych tam teď jel s Hodonínem s tím, že se s nimi chci nějak pasovat. Chci, aby náš tým hrál tak, abychom na konci sezony mohli být s výsledky spokojení. Zápas s Břeclaví ale beru jako každé jiné utkání. Ale je pravda, že Břeclav je jeden z týmů, které nás mohou prověřit.

Mezi fanoušky se spekuluje, zda byste v případě nutnosti naskočil do zápasu jako hrající trenér?

Bylo by to pro mě hrozně těžké, ale kdyby opravdu hořelo, tak bych možná na nějaké to střídání naskočil, ale nějaké pravidelné, nebo snad dlouhodobější hraní, to už určitě ne.

JAN HOCHMAN