Golonka: Ať klidně umřeme, ale Rusy musíme porazit

Dvaasedmdesátiletý Golonka startoval na osmi mistrovstvích světa a třech olympiádách. Nikdy však nezískal zlatou medaili. V posledním roce své reprezentační kariéry zažil dvě památné výhry nad nenáviděnými Sověty. Na mistrovství světa ve Stockholmu jej však o vytoužené zlato obrali Švédi. Populární žiletka, jak se Golonkovi dlouhá léta přezdívá, si během sobotního plesu sportovců našel čas a Hodonínskému deníku Rovnost poskytl exkluzivní rozhovor.

Jak se vám v Hodoníně líbí?
Jsem tady po dlouhých letech. Ještě jako hráč jsem na Slovácko jezdil na soustředění. Znám to tady velmi dobře, téměř každou uličku. V Hodoníně byla jedna z prvních krytých hal. Trénovali tady Slovan Bratislava i reprezentace. Běhali jsme za ženskými a dělali i další lumpárny. Velmi dobře poznám i Mutěnice. Tam jsme trenérovi vždy utekli na víno. Bylo to úžasné.

Právě probíhají ve Vancouveru olympijské hry. Vy jste reprezentoval Československo na olympiádě třikrát. Jak na svátky sportu po tolika letech vzpomínáte?
Na olympijské hry mám velmi hezké vzpomínky. První moje olympiáda byla amatérská. V americkém Squaw Valley jsme bydleli v hangárech. Prostředí bylo dost spartánské, amatérské. Druhou olympiádu jsem zažil v Innsbrucku, kde už se podmínky trošku zlepšily. Tam jsme cestovali dokonce vlakem. Najradši ale vzpomíním na Grenoble, kde jsme obsadili druhé místo. Byl jsem kapitánem reprezentace a zpáteční cesta do Prahy byla úžasná. Byla to nekonečná jízda plná slivovice (smích).

Dají se vůbec olympijské hry porovnat?
Dnešní olympiáda má úplně jiný charakter. Je to komerční záležitost. Sportovci jsou dobře placení a každý olympijský výbor z ní chce vytěžit maximum. Je to soutěž národů, ve které se na tréninky sportovců vynakládají miliony. Za našich časů to bylo více srdeční. Kromě Rusů nikdo neměl peníze. V současnosti jsou šance vyrovnané, podmínky pro všechny jsou stejné.

Na olympiádě a mistrovství světa jste získal stříbrnou a bronzovou medaili. Na zlato jste však nikdy nedosáhl. Mrzí vás to?
Mě mrzí, že o olympijské a mistrovské tituly mě obrali politici. V roce 1962 jsme měli nejsilnější mužstvo v historii a my jsme museli na povel Sovětského svazu bojkovat mistrovství světa. V tom roce jsme na turnaji v Coloradu porazili všechny soupeře. Rozbili jsme Rusy, Švédy, ostatní soupeři od nás dostali osmičky. Nakonec jsme skončili na mizerném turnaji v Moskvě a v Rumunsku na otevřeném stadioně. A kvůli tomu jsme nezískali vytoužený titul. Podruhé jsem o zlato přišel v roce 1969, kdy Rusové přepadli Československo a my jsme museli z Prahy odcestovat do Stockholmu. Sověti, které jsme na turnaji dvakrát porazili, nás znovu obrali o mistrovský titul, protože sudí Kompala tenkrát uznal gól, který neměl platit. Mně naopak sudí neuznal regulérní gól. Já nemám na politiky nejlepší vzpomínky. Mě obrali o dva tituly mistra světa.

Sledujete olympijský turnaj?
Mě to po tom rozdělení Československa ani moc nebaví. Já jsem Čechoslovák. Když se obě země rozdělily, tak jsem ze zlosti tři roky nepřekročil české hranice. Hněval jsem se na dva politiky, kteří rozpad společného státu zavinily. Když hraje Česko nebo Slovensko, tak stále říkám, že hrají naši. Mezi týmy nevidím žádný rozdíl. Oba státy mají dobrá mužstva, ale pokud bychom dali dohromady jeden tým, tak nás nikdo neporazí. Olympiáda mě i kvůli tomu příliš nevzrušuje. My totiž nemáme téměř žádná želízka ohni. Museli jsme si sebrat Rusku, která nám medaili vyhraje. Češi mají alespoň Sáblíkovou a Bauera. Český sport je o nějaký krok před námi.

close zoom_in Přivítal byste společnou česko-slovenskou hokejovou soutěž?
My jsme se o to snažili, ale někteří funkcionáři z Čech byli proti. Na Slovensku jsme zaostali v budování zimních stadionů. V Česku je šest kvalitních zimních stadionů a my jsme za dvacet let neudělali nic. Nedokážu si představit, jak by čeští hráči reagovali na búdu v Liptovském Mikuláši. Kromě Zvolena nebo Košic u nás všechny stadiony chátrají. Jinak si myslím, že zápasy by byly vyprodané a měly by náboj.

Jak by podle vás dopadl souboj vaší generace se současnými hráči. Byla lepší generace Holíka a Golonky nebo by měli navrch Jágr, Pálffy a spol.?
To se vůbec nedá srovnat. Hokej prošel určitým vývojem a nemůžeme porovnávat Jágra a Pálffyho. Slovenský útočník stojí na soupeřově modré čáře, dostane přihrávku a dá gól. To za našich časů nebylo. My jsme museli překonat červenou čáru, což bylo velké úskalí. Dnes stačí jeden pas a jste u soupeřovy branky. V naší generaci byli rychlíci Vlach nebo Černík, kteří by dali jeden gól za druhým. V minulosti byli hráči technicky velmi dobře vybavení. I předtím se hrálo stejně rychle, důrazně. Dokonce byli k vidění zákeřnější fauly než teď. Neměli jsme kvalitní výstroj. Hokejky i výstroj byly těžké.

Nynější hokejisté to tedy mají podstatně jednoduší?
Všechny generace mají své hvězdy. Já jsem byl draftovaný do Toronta Maple Leafs v roce 1960. Tehdy hrálo NHL pouze šest týmů. Byl to první draft. Tikala, Golonku ani Jiříka však do zámoří nepustili. Neměli jsme odvahu emigrovat. Někteří hráči za oceán utekli a v dnešní době je u nás vítáme, chodí po červených kobercích a sedí v Evropském parlamentu nebo bydlí v Americe. My, co jsme zůstali doma, máme tři stovky eur důchodu. Je to velký paradox. Pokud bych se dostal do NHL, dneska jsem velká hvězda a nemusel bych do konce života dělat. Bohužel to dopadlo trošku jinak. Můj otec mi stále říkal, tady jsi se narodil, zde žij, tady umři.

Jak vzpomínáte na slavné líbání ledu a různé naschvály, které jste dělali Rusům?
Byly to nebezpečné věci. V roce 1968 jsme měli jediný cíl: porazit Rusko. Tehdy jsme si řekli, ať klidně umřeme na ledě, ale ruské hokejisty musíme porazit. Za to, že jsme o rok později nepodali Rusům ruce, nás vyšetřovala celá plejáda policistů. Hokejisté tehdy celý Československý národ postavili na nohy. Byli jsme jedna parta. Od roku 1967 do 1969 jsme s nimi z deseti zápasů prohráli jen dvakrát. S bývalými spoluhráči jsme pořád v kontaktu a setkáváme se. V Čechách máte k bývalým hráčům úctu. U nás si starších hráčů nevážíme.