Hráči SHK si společně s fanoušky užívali vysokého vítězství. Tolik radosti hodonínský zimní stadion TEZA nepamatuje. Euforie se ve středu večer dala krájet a prodávat ve stáncích. „Bylo krásné, že i když se nám nepovedlo postoupit, tak nám diváci na konci tleskali ve stoje. Tohle jsou pro každého hokejistu ty nejkrásnější okamžiky. A to, co se pak dělo po konci zápasu, z toho běhal mráz po zádech. To byla prostě nádhera. I proto jsem moc rád, že jsem se k týmu vrátil,“ říká v rozhovoru Petr Peš. Jeho jméno se v historické sezoně skloňovalo snad nejčastěji.

Stejně jako ve všech předchozích barážových zápasech jste i proti Klášterci inkasovali první gól. Čím to je, že se vám vstupy do zápasů tolik nedařily?

Začátky zápasů v celé baráži od nás byly takové rozpačité. Možná to byla taktika, aby soupeř dal rychlé góly a podcenil nás. To je samozřejmě legrace (smích). Nevím, čím to je. Ono to bylo většinou z nedůrazu, nebo jsme dostali branku v oslabení. Nepřistupovali jsme dostatečně rychle k hráčům. Ve středu to ale byla vyloženě smůla. Soupeř měl štěstí, neboť se puk odrazil přímo k hráči Klášterce a ten to zametl do brány.

Inkasovaný gól vás ale nerozhodil. Naopak jste během chvíle skóre otočili…

Otočili jsme to sice na 2:1, ale i tak jsme v první třetině pokračovali v takové nijaké hře. Soupeř po zásluze vyrovnal.

Druhá branka Klášterce rovněž byla z kategorie těch šťastnějších. Souhlasíte?

Bylo to na konci přesilovky, když jsem byl na trestné a klukům jsem tak uškodil. Ten hráč už moc nevěděl, co má s pukem dělat, tak to vystřelil a prošlo to tím chumlem až do branky. Martin Šenk za to rozhodně nemohl, neviděl vůbec nic.

Od druhé třetiny to ale začalo šlapat…

V kabině bylo o přestávce trochu dusno a ve druhé třetiny jsme se do toho obuli. Začali jsme hrát agresivněji.

To je trochu paradox. Místo toho, aby vám síly rychle ubývaly, tak postupem času přidáte na obrátkách a soupeře přehráváte…

Taky jsem nad tím přemýšlel. Takhle to je ale celou baráž. První třetina nic moc a druhé třetiny, minimálně v domácích zápasech, kromě utkání s Mostem, jsme hráli jednoznačně lépe. Nevím čím to je, ale kluci to tak měli i v celém play off. Je to zajímavé.

Sám přitom moc dobře víte, že v prostřední části to Drtičům nikdy moc nešlo. Že by to byl obrat k lepšímu?

Je možné, že se začíná blýskat na lepší časy a třeba se někdy dočkáme tří dobrých třetin (směje se).

Doma jste v baráži prohráli jediný zápas. Souhlasíte s názorem trenéra Crlíka, který po utkání tvrdil, že kdyby se vám povedlo na konci první třetiny dát gól na 4:1, mohl zápas dopadnout jinak?

S Šeďou (Zdeněk Jurásek -pozn. red.) jsme se o tom na tréninku bavili. On měl šanci na konci první třetiny, já jsem zase na začátku druhé části trefil tyčku. Most vyměnil gólmana a začal létat. My jsme šli níž a níž. Byli jsme horší a po zásluze jsme prohráli. Je to škoda. Na to, jak se ten zápas vyvíjel, tak jsme ho mohli při troše štěstí i vyhrát, nebo urvat alespoň nějaký bod. Ale takový je hokej.

V baráži nastupovali ve třetím útoku kluci z juniorky. Proti Klášterci dostali asi nejvíc prostoru ze všech zápasů a rozhodně nezklamali. Jak hodnotíte jejich výkony?

Souhlasím. Kluci zahráli dobře. Bylo vidět, že zápas od zápasu získávali větší jistotu. Ve středu se jim podařilo dát i gól a nemuselo zůstat jen u toho jednoho. Je to o tom, že mladí hráči musí dostávat šanci. Kluci na sobě ale musí makat, protože v minulosti už na konci sezony byli v týmu junioři, vyšlo jim to, ale po letní přípravě to nebylo ono. Takže musí chtít a makat na sobě, aby to tady po nás mohli převzít.

V lajně s mladými puškami hrál veterán David Bauer, který by klukům klidně mohl být tátou. Dobíráte si ho kvůli věku v kabině?

Ne, to bychom si nedovolili (směje se). Samozřejmě, že to dáváme Davidovi znát, že hraje s mladými a ještě v obraně. Už si svoje určitě vyslechl (směje se).

Teď na chvíli odbočme. V play off jste vy ani Zdeněk Jurásek nehráli. Potkali jste se zase až po dvou měsících. Během této doby jste neodehráli ani jedno utkání. V baráži to ale vypadalo, jako kdybyste se k sobě vrátili po pár dnech. Na vašich výkonech nebyl herní výpadek vůbec znát. Hráli jste stejně jako vždy. Čím to je?

Ani jeden z nás nehraje nějak extra fyzický hokej, abychom museli mít nějak moc natrénováno. Víme, kam si máme najet. Dáváme si krátké přihrávky, víme, kde máme čekat na puk. Šeďa je starý lišák, takže ví, kde si má počkat. Výborně k nám zapadl Braňo Rehuš, který hraje parádně. Je to bourač, který u mantinelu neztratí jediný puk. Vybojuje spousty kotoučů, které nám pak přihrává.

Před baráží vám nikdo moc nevěřil, vy jste ale ukázali, že se s Hodonínem musí vždy počítat. Čím to je, že jste i ve značně okleštěné sestavě dokázali takovým týmům, jako jsou Beroun, Most nebo Havířov vyrovnat?

Soupeři nás hodně podcenili. Když přišel zápas a viděli na soupisce pět, šest, někdy i víc juniorů, navíc z krajského přeboru, tak si možná řekli, že to půjde samo. Hráli jsme to většinu času na dvě lajny, občas tam skočili kluci z juniorky, tak jsme se semkli a taky jsme si pochopitelně nechtěli udělat nějakou ostudu. Navíc, když hraješ doma a přijde tolik lidí, tak to přidá opravdu toho šestého hráče a hraje se úplně jinak.

Na poslední zápas sezony sice nepřišlo tolik lidí, jako na předchozí duel s Mostem, ale to, jak se třináct stovek fanoušků zachovalo na konci zápasu a po něm to v Hodoníně asi ještě nikdy nebylo…

Když jsem šel ve středu na zimní stadion, tak jsem si říkal, že to je vlastně poprvé, kdy víme, že to je poslední domácí zápas sezony. V play off je to jiné. Nikdy nečekáš poslední zápas, ale chceš vyhrát a postoupit dál. Proto to s Kláštercem bylo jiné. Všichni jsme to moc dobře věděli a díky tomu jsme si to i více užívali. Navíc naši fanoušci jsou skvělí a vytáhnou z každého hráče i ten poslední zbytek sil, který tam ještě někde je. Užívali jsme si to společně s nimi. Bylo krásné, že i když se nám nepovedlo postoupit, tak nám na konci tleskali ve stoje. Tohle jsou pro každého hokejistu ty nejkrásnější okamžiky. A to, co se pak dělo po konci zápasu, z toho běhal mráz po zádech. To byla prostě nádhera. I proto jsem moc rád, že jsem se k týmu vrátil.