Bývalá hokejová hvězda za svůj život odehrála přes tisícovku zápasů. „Všechny byly něčím výjimečné. Nemůžu proto ani říct, na který třeba nejraději vzpomínám," uvádí.

Od soboty budou lidé v Hodoníně navštěvovat zimní stadion Václava Nedomanského. Byl jste překvapený, když ho chtěli pojmenovat právě po vás?

Samozřejmě, vůbec jsem něco takového nečekal. Oceňuji snahu města i klubu, že takovou věc udělaly. Samozřejmě je to velká pocta i pro moji rodinu a rodiče, kteří už nežijí. Doufám, že to bude inspirací pro mladé hráče.

Vzpomínáte někdy na své hokejové začátky v Hodoníně?

Pořád. My jsme se vlastně z ulic dostali až na stadion. Když jsme tu začínali, venku stávaly ještě maringotky a nebylo to hotové. Hodili nám k nohám pár věcí a řekli, že je to výzbroj. Takže stadion sice fungoval, ale chyběl mu strop. Byla tam jen velká díra. Když sněžilo a my měli trénink v šest hodin ráno, museli jsme prvně očistit led. Byly to krásné začátky. Navíc já jsem s rodinou bydlel na Národní třídě, takže jsem to měl na stadion blízko. Někdy jsem tam přišel a třeba svítila jen jedna žárovka. Byl to zážitek, který se neopakuje.

V sedmdesátých letech jste se rozhodl emigrovat ze socialistického Československa až do Kanady. Přemýšlel jste někdy, že byste se vrátil a opět tu žil?

O tom jsem vůbec neuvažoval, protože v té době jsme to brali jako jednou provždy. Počítali jsme s tím, že kvůli tomu, co se stalo, se už nebudeme moct vrátit. Takže zpátky jsem se dostal na návštěvu asi až po dvaceti dvou letech. Tehdy to tak zkrátka bylo. Jednou jsem se tak rozhodl a tím to skončilo.

úspěchy Václava Nedomanského
- mistr světa (1972)
- stříbro z mistrovství světa (1965, 1966, 1968, 1971, 1974)
- bronz z mistrovství světa (1969, 1970, 1973)
- stříbro ze zimních olympijskcýh her (1968)
- bronz ze zimních olympijských her (1972)
- člen Síně slávy Mezinárodní hokejové federace (1997), Síně slávy Českého svazu ledního hokeje (2008) a Síně slávy Slovenského hokeje (2002)
Zdroj: shkhodonin.cz

Po ukončení hráčské kariéry jste pracoval jako kouč v německém a pak i rakouském klubu. Byla to pro vás velká změna přejít od hráče ke trenérovi?

Pro mě to nebyl žádný problém. Celý život jsem s tímto sportem pracoval. Po emigraci a skončení s hokejem jsem dělal pro kanadský hokejový svaz a další organizace. Takže s hokejem jsem byl v kontaktu pořád a sbíral další zkušenosti. Pak jsem dostal příležitost dělat trenéra. Mělo to být jen na pár měsíců a nakonec z toho byly tři roky v Německu a pak ještě rok v Rakousku.

Příští rok se uskuteční hokejové mistrovství světa v Praze a Ostravě. Plánujete se přijet podívat?

To by musel někdo zorganizovat nebo mě pozvat, protože zájem o takovou událost je vždycky veliký. Jen tak přijet a obcházet kolem stadionu nechci, to je nedůstojné. Ale hokejový svaz je v těchto věcech mnohem lepší než v minulosti. Takže kdyby nějakou akci vymysleli a pozvali by některé bývalé hráče, přijel bych rád.

V současnosti pracujete jako skaut pro americký hokejový klub Nashville Predators. Posuzujete dovednosti hráčů a sledujete zápasy. Jak tedy vypadá váš pracovní den?

Je to zaměstnání, kde si individuálně plánuji cesty po Americe, po různých zápasech. Těch bývá opravdu hodně, takže většinu času strávím cestováním. Je to dost náročné, protože každý den se může hrát nějaký hokej a vzdálenosti mezi jednotlivými místy jsou ohromné.

Také máte velikou zodpovědnost…

Doporučení, která dávám manažerovi, musí být v pořádku. Jde totiž o smlouvy za několik milionů dolarů, které ti hráči dostávají. Takže tam není místo pro žádné chyby.

Co si myslíte o výkonech Jaromíra Jágra v NHL - bude v nadcházející sezoně ještě stačit tempu této soutěže?

Možná ne, ale má zase jiné kvality. Především spoustu zkušeností. Proto je jako hráč pořád zajímavý. Záleží samozřejmě i na tom, jak ho jeho klub použije. U starších hráčů totiž bývá největší problém na konci sezony, kdy se hraje osmdesát zápasů a pak třeba dvacet dalších. Takže ta efektivnost někdy není taková jak u mladých. Ovšem je obdivuhodné to, co dokázal. A že se v takovém věku ještě drží.

Setkáváte se s ostatními bývalými spoluhráči z reprezentace?

Občas ano, ale většinou to moc nejde. Hlavně kvůli velké vzdálenosti. Když vstávám, tak u vás je už odpoledne nebo večer. Navíc jsem pořád na cestách. A oni mají zase jiné zájmy a povinnosti. Takže ty naše vztahy a vzpomínky spíš jenom oprašujeme.

NIKOLA JAKUBOVÁ