„Zažil jsem socialismus, komunismus i kapitalismus, což je obrovský rozdíl. My na Slovensku si pleteme demokracii s něčím úplně jiným, což mladí lidé pochopí až po čase. Moje generace na to přišla mnohem dřív,“ říká Lukáč.

Legendární hokejový kanonýr o víkendu zavítal do Hodonína, kde se jako host zúčastnil patnáctého ročníku amatérského turnaje v ledním hokeji. Na jih Moravy dorazil společně s dalšími bývalými hráči Košic. „Všichni budou asi překvapení, ale v Hodoníně jsem vůbec poprvé v životě,“ přiznal Lukáč. „Věděl jsem, že Hodonín leží těsně za hranicemi, kousek od Skalice, ale nikdy předtím jsem tady nebyl,“ doplnil.

Bývalý hokejový reprezentant zavítal do pětadvacetitisícového města až dlouho po skončení kariéry. V třiašedesáti letech. „Jsem velmi mile překvapený a mám z návštěvy velkou radost. Jsem nadšený lidmi, kamarády. Jsem rád, že jsem se toho dožil. Moc zdravím celý Hodonín,“ prohlásil Lukáč.

Ikona košického hokeje moc dobře věděla, kdo patří mezi nejznámější hodonínské rodáky. Na Václava Nedomanského, po kterém představitelé druholigového klubu SHK pojmenovali zimní stadion, nedá Lukáč dopustit. „Nedomanský byl pro mě Bůh. Nikdy jsem netušil, že si s takovýmto borcem někdy zahraji,“ prohlásil Lukáč, který právě s velkým Big Nedem začínal jako mladý hráč v jednom útoku. „Nedomanský byl na centru, já napravo a Jiří Holík nalevo. Bylo to na turnaji ve Švédsku a já na ten moment nikdy nezapomenu,“ vybavuje si i po letech.

Zatímco hodonínská legenda pobývá v Americe, Lukáč je věrný rodným Košicím, kde prožil většinu bohaté a úspěšné kariéry. „Asi tam i zemřu,“ tuší.

Současnost pro ikonu východoslovenského klubu není příznivá. „Jsem v důchodu a trápím se stejně jako lidé z mé generace, hlavně sportovci,“ říká.

Z Lukáče je cítit hořkost. „Měli jsme se velmi dobře, zažili jsme nádherné chvíle. Za málo peněz jsme dokázali spoustu věcí. Dnes se ale všichni trápíme,“ smutní. „Tehdy byla jiná doba. Hráli jsme srdcem a dopředu nás hnaly úspěchy. Dnes je všechno o penězích. My jsme je taky dostávali, ale bylo jich o hodně méně než berou současní hráči,“ připomíná.

I přesto Lukáč není zapšklý. Generaci svých dětí i vnuků přeje jenom to nejlepší. „Bohužel současní hráči neumějí žít," tvrdí dvojnásobný mistr světa. „Mohou mít miliony, ale ani za deset let nás nedoběhnou. Nevědí, co je sport, srdce. A peníze kazí charakter,“ připomíná.

Sám pak pláče nad tím, že o úspěšnou generaci minulé dekády není vůbec postaráno. „Současný svět se zbláznil. Vidět je to ve fotbale, v hokeji, prostě v celém sportu. Je nepochopitelné, že lidé vydělávají čtyři sta euro měsíčně a někteří z nich nemají co jíst. Přitom sportovci si za týden přijdou na dvě stě tisíc eur,“ kroutí hlavou.

Lukáč nepatří mezi diplomaty. Mluví otevřeně, bez skrupulí. A nemá prý strach, že by si výroky uškodil. „Nemám nervy nějakému debilovi něco vysvětlovat. Nikdy to nepochopí. Prostě my jsme žili v jiné době,“ říká.

Stříbrný medailista z olympiády v Sarajevu se nyní v žádném klubu neangažuje. Výkony Košic i dalších týmů sleduje zpovzdálí. „Nemám problém pomoct slovenskému hokeji, ale vnucovat se nikde nebudu,“ říká rázně. „Dnes je jiná doba. Současná generace myslí úplně jinak než my. Nic nedokázala, ale hraje si na trenéry, odborníky,“ uzavírá.

Když Vincent Lukáč skončil s aktivní kariérou, dal se na trenérskou profesi. Působil doma v Košicích i dalších slovenských klubech, jako asistent pracoval i u národního týmu. Jeden rok dokonce vedl Jihoafrickou republiku.

Více toho ale dokázal jako hráč. Bývalý útočník v devíti ligových sezonách bývalé federace pokaždé nastřílel více než dvacet branek. Lukáč platil za elitního kanonýra, sbíral úspěchy doma i v zahraničí. Mistr světa 1977 a 1985 má doma stříbrnou medaili z olympiády v Sarajevu, za československou reprezentaci nasbíral 146 startů a vstřelil sedm gólů.

Tchán hokejisty Jiřího Bicka si kromě Košic a Jihlavy zahrál také za německý SC Rosenheim, rakouský WEV Vídeň, skotské Kirklady, Streetham Londýn a Glen Rothers Glasgow. Je na osmém místě Klubu hokejových střelců deníku Sport. I když jej v roce 1985 draftoval v desátém kole Quebec Nordiques, v NHL si nikdy nezahrál. V roce 2004 byl uveden do Síně slávy slovenského hokeje a v roce 2010 do Síně slávy českého hokeje.