Jak dlouho ve vás dozrávalo rozhodnutí ukončit hráčskou kariéru a co jsou hlavní příčiny tohoto rozhodnutí?

Chtěl jsem končit vlastně už před dvěma lety. Jedna věc byla zdraví, ale ta druhá a podstatnější byla, že už jsem neměl z hokeje radost. Pak se ale ozval Martin Vyrůbalík s myšlenkou na založení nového týmu, on že bude dělat manažera, Honza Prčík bude trénovat a bude se hrát pod hlavičkou SHKM Hodonín. Celá ta myšlenka mě tak nadchla, že jsem se rozhodl pokračoval dál. Našel jsem novou chuť do hokeje a hraní mě najednou zase moc bavilo. Už ke konci první mistrovské sezony se mi ale začala ozývat třísla. To se opakovalo i na začátku loňské sezony, do toho se přidalo koleno, pak ještě záda… Cítil jsem, že už to není ono. Nechtělo se mi trénovat, nechtělo se mi hrát. Věděl jsem, že mě pak bude všechno bolet, tak to nebylo z mé stránky ideální a myslím si, že to na ledě bylo i vidět.

Jak na vaše rozhodnutí reagovalo vedení, spoluhráči a co na to říkala rodina a blízcí?

Rodina o tom věděla a moje rozhodnutí přijala, protože mě znají. Akorát teda manželka mi pořád nevěřila, že to udělám. S vedením jsme se začali postupně bavit o tom, že bych u týmu mohl zůstat v jiné roli. Někteří spoluhráči to možná ještě ani neví, protože konec sezony byl jaký byl, tak jsem zvědavý, co na to budou říkat.

Zranění vás provázela vlastně celou dobu od vašeho návratu do rodného města. Vzpomenete si, co všechno vás v posledních letech trápilo?

Jestli mám vyjmenovat všechno, tak to bude na hodně dlouho (směje se). Nejvíc mě celou kariéru trápilo levé koleno, které mám čtyřikrát operované. Minimálně pětkrát jsem měl otřes mozku, trápila mě záda a třísla, měl jsem utržený lýtkový sval, po zásahu pukem jsem měl roztříštěnou lícní kost, několikrát bylo šití v obličeji, jednou mi obličej rozpárala i protihráčova brusle. V Krajské lize tomu pak dodalo třešničku to, že mi dvakrát během dvou týdnů zlomili nos. Bylo toho opravdu docela dost. Spoustu zranění jsem přešel, a i když mi to nedoporučovali nebo i zakazovali, tak jsem dál hrál. Do zápasu jsem nešel jenom v případě, že to vážně nešlo.

Přičítáte tu spoustu zranění svému stylu a hokejovému pojetí nebo šlo většinou spíš o souhru okolností a náhod?

Určitě to bylo tím, jakým stylem hokeje jsem se naučil hrát a jakou hru jsem praktikoval.

Na ledě vás už fanoušci v příští sezoně neuvidí, když se ale podívají na střídačku, tak o Michala Kubu nepřijdou. Budete plnit roli hlavního trenéra A-týmu. Musel jste nad touto nabídkou dlouho váhat?

Už dřív to byl takový můj sen si to někdy zkusit. Zprvu nebylo úplně jasné, jestli bude Honza Prčík pokračovat, takže jsme se o tom průběžně bavili s Martinem Vyrůbalíkem. Ten mě nakonec oslovil a já jsem neváhal a nabídku jsem přijal. Jsem rád, že u týmu zůstává i Honza, se kterým jsme kamarádi a rozumíme si a jsem moc rád za to, že bude u týmu se mnou, bude mi pomáhat a já se od něj budu učit. Zatím jsem trénoval spíš děti od přípravky, přes žáky až po dorost. Je to pro mě obrovská výzva, ale hrozně se těším na to, že si dospělý hokej vyzkouším i z druhé strany.

JAN HOCHMAN