Oblíbená sedmasedmdesátka přerušila sportovní kariéru. „Je to kvůli rodině, vytížení v práci i výkonům, které mě vyřadili, ze základní sestavy,“ říká Šťastný. „Hokej mi bude chybět. Snad si zvyknu.“
O DRTIČÍCH. Na zápasy hodlá chodit i nadále. Jako divák. Vzpomínky mu zůstávají jen s tím hřejivým tónem. „Nikdy jsem neměl žádný problém s vedením nebo trenéry. Všechno bylo v přátelském duchu. Jsem strašně rád, že jsem v Hodoníně mohl hrát šest let,“ říká loučící se zadák.
O FANOUŠCÍCH. Kde poznal nejlepší? Pro Šťastného jednoduchá odpověď. Stejnou by nejspíš vyřkl i ze spaní.
V Hodoníně.
„Hrál jsem první ligu v Opavě, ale tam diváci určitě takoví nebyli. Ti Hodonínští jsou nejlepší, jaké jsem zažil,“ komentuje zaplněné tribuny na jihu Moravy.
O SPOLUHRÁČÍCH. Opět okamžitá reakce bez zdlouhavého přemýšlení. Má jasno: Petr Pokorný, Petr Peš a Michal Hoza. Poslední mohykáni, kteří v týmu pamatují počátky druhé ligy v novodobé éře. „Na ty budu vzpomínat nejvíce,“ přiznává. „Jinak už se v týmu vystřídalo hrozně moc hráčů. Letos je kádr uplně jiný.“
O několik týdnů dříve skončil u Drtičů také další Šťastného dlouholetý kamarád Michal Rapant.
O TRENÉRECH. Jak říká, zažil jich spoustu. Každý z nich mu pomohl ve vývoji. Přesto i tady má favorita. Je jím Svatopluk Číhal. Muž, pod nímž prožil nejlepší okamžiky hokejové kariéry.
„Vzpomenu i na Arnošta Šifla, který byl u týmu celou dobu jako asistent. Problém nemám ani se Svatoplukem Kosíkem,“ zamýšlí se Šťastný. Zároveň ho ale mrzí, že důvěru vložil do jiných beků. I to trochu ovlivnilo jeho rozhodnutí o přerušení kariéry. „Nikdy mi ale nijak neublížil. Je to dobrý člověk a trenér.“
O HOKEJOVÝCH ZAČÁTCÍCH. S hokejkou a pukem se seznámil v Uherském Hradišti, kde ho k milované hře přivedli rodiče. V žácích se věnoval i fotbalu. Definitvní přednost ale dostal hokej.
„V dorostu jsem pak odešel do Opavy.“
O ÚSPĚŠÍCH. Číslo jedna dostává sezona 2006/2007 a postup do finále druhé ligy proti Šumperku. Hodonín v něm nakonec prohrál. I tak se ale ročník vyšplhal do špičky.
„Atmosféra a divácká kulisa. To bylo nejlepší. Nezapomenu,“ rekapituluje Šťastný.
O NEJHEZČÍM GÓLU. „Strašně dlouho už jsem žádný nedal,“ směje se. „Žádný super důležitý jsem nikdy nevstřelil, ale většinu si vybavím. Četl jsem, že jsem jich dal za Hodonín šestadvacet.“
O BUDOUCNOSTI. Zelenou dostává práce a rodina. Nyní už bývalá hodonínská opora má v životě už dva měsíce velkou radost.
Dceru Natálku.
Na řadu přijde rovněž další záliba a sport. Kromě hokeje, kterému se hodlá rekreačně věnovat i nadále, přičichne k zálibě movitých. Slovo dostane golf.
„Táta mi vždycky zaplatil členství v klubu, ale neměl jsem čas. Byl jsem jen dvakrát odpalovat. Těším se, že to změním. Chtěl bych se tomu věnovat víc,“ uzavírá Šťastný. Dres s číslem sedmdesát sedm tedy osiří. Alespoň do doby, než ho převezme další hokejista. Fanoušci k němu ale stejně vždy přiřadí jen jedno jméno. Radim Šťastný.