Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Ivan Škodák, jsem hodonínský rodák a patriot. Dlouhá léta ale už žiji v Kanadě. Nedávno jsem obdržel dopisy od kamarádů s článkem o nás Drtičích za velkou louží, dokonce i s celým týdeníkem Slovácko.

Z článku jsem musel udělat kopii a podělit se se spoluhráči, se kterými už šestnáct let zápolíme v hokejových střetnutích.

Článkem i fotografií jsem se vrátil zpět do minulosti, do dorosteneckých začátků na otevřených hřištích – stadion v rybářích, pak na tenisových kurtech, kde nyní stojí zimní stadion. Tehdy se v nočních hodinách stříkala voda a tvořila se ledová plocha, která někdy vydržela týden nebo čtrnáct dní.

Dále vzpomínám na řehole nočních tréninků s A mužstvem na stadionu Slovanu Bratislava od půlnoci do půl druhé ráno. V nočních hodinách pak následovala cesta zpět do Hodonína.

V letech 1956–1958 jsem nastoupil vojenskou službu do Havlíčkova Brodu, kde jsem si zahrál proti Jirkovi a Jaroslavu Holíkovi.

Když jsem se vrátil do Hodonína, už stál zimní stadion. Začal jsem hrát hokej za B – mužstvo a kopanou za místní Slovan.

Následně jsem utrpěl poranění menisku, kvůli kterému už jsem se sportu nemohl věnovat na sto procent. S hokejem jsem skončil v roce 1962, ve fotbale jsem se přesunul do Mikulčic. Tam jsem působil až do odchodu do Kanady v roce 1980.

Hokej hraji už jen rekračně i se svými syny.

Na závěr ještě k nevydařenému postupu hodonínských hokejistů do první ligy v minulé sezoně: nevěste hlavy.

Jak hráči, tak fanoušci v Kanadě říkají: There si always next time. Čili v překladu: Vždy je ještě příště.

My pak, kanadští Drtiči, budeme držet palce a fandit, ať se to příště podaří.

Crashers zdraví Drtiče.

Kopané a zvláště hokeji zdar.

Ivan Škodák
Dvaasedmdesátiletý Ivan Škodák odešel v roce 1980 do Kanady, kde trvale žije a rekreačně hraje hokej s přáteli.