Možná trochu s nostalgií. I on totiž pod pěti kruhy startoval. Českou republiku reprezentoval na hrách v Lillehammeru. Psal se rok 1994 a Češi skončili pátí. „Co se týká národního týmu, šlo o vrchol mé kariéry,“ říká Sršeň.

Z olympiády jste si musel odvézt kopu dojmů.
Vzpomínám na ni jen v dobrém. Akorát mě mrzí, že jsme tenkrát prohráli v prodloužení s Kanadou 2:3. Kvůli tomu jsme nepostoupili dál.

V souboji o páté místo jste porazili Slovensko 7:1. Brali jste to tehdy jako úspěch?
Jeli jsme tam pro medaili. Jako každý tým. Už jen proto, že jsme předtím vyhráli Švédské hry. Jenže každý turnaj je jiný. Nezačali jsme dobře, ale postupně jsme se zlepšovali. S Kanadou jsme hráli vyrovnaný zápas. Rozhodující gól padl v jejich přesilovce.

Za celek s javorovým listem nastoupil tehdy Petr Nedvěd.
To byla perlička.

Potkali jste se?
Ano. Známe se. Jestli mě paměť neklame, nahrával dokonce Paulu Kariyovi na vítězný gól proti nám.

Máte v paměti okamžik, který se vám při vzpomínce na Lillehammer vybaví?
Bylo krásné sledovat jiné sporty. Žádné lyžování jsme neviděli, protože bylo o kus dál. Byli jsme se ale podívat na Sakalu, který skákal na lyžích. Shodou okolností je to můj kamarád. Byli jsme spolu na vojně. Na to vzpomínám velice rád. Bylo to fajn.

Hry určitě sledujete i nyní. Je to tak?
Určitě. Je neuvěřitelné, co dokázala rychlobruslařka Sáblíková. Je to krásné. Jde o něco neuvěřitelného, když se dokáže dostat na tuto úroveň a být nejlepší na světě.

Navíc když v Česku je pouze kolem sedmdesáti registrovaných rychlobrulařů.
Přesně tak. Hlavně je smutné, že dosud nebyl nikdo schopný udělat stadion na rychlobruslení.

Jejím vítězstvím by se do bruslí mohlo obout i více začátečníků. Zlatá medaile určitě nadchne.
Asi by měla. Takových lidí, kteří dnes jdou přes závit a dřou, je málo. Ať už se to týká hokeje nebo čehokoliv jiného, nastupující generace je líná. Chybí jí maximální úsilí. Naproti tomu Sáblíková jede ve starých šlépějích, v nichž jsme byli vychovaní my.

Vraťme se zpět k hokeji. S hokejkou a pukem toho máte za sebou dost. Jak vy osobně vidíte šance českého týmu ve Vancouveru?
Rozhodně si myslím, že složený je dobře. Klukům budu fanit. Jak správně Jarda Jágr řekl, je to o jednom zápase. Čtvrtfinále jsem zažil několikrát. Tam může kdokoliv porazit kohokoliv. Když naši utvoří dobrou partu a potáhnou za jeden provaz, jsou schopní vyhrát. Některá mužstva mají na soupiskách úžasná jména, ale důležitý je tým. A i gólman. Ten když se chytí, může se stát všechno. Určitě jim přeju, aby se dostali do bojů o medaile.

Národ klíčové chvíle bedlivě sleduje. Vy můžete soudit. Jak moc psychicky náročné je pro hráče jako jednotlivce do takového zápasu nastoupit s poměrně čistou hlavou?
Je to těžké. Když je člověk mladší, až tak moc to nevnímá. Samozřejmě je to stres. Nikdo nechce udělat chybu. Zápasy většinou nejsou o šesti gólech, ale třeba o dvou. Když pak ovšem hrajete, jde to stranou. Horší je sledovat zápas s tribuny. Na ledě to utíká.