Dal o sobě vědět ve třetím kole, kdy poslal Drtiče do vedení na ledě Břeclavi. Od té doby obránce Radim Šťastný mlčí.

Alespoň střelecky.

Nejspíš se projevily nepříjemné patálie se zraněními. Ofenzivně laděný zadák laboroval s výronem kotníku a s natáhlými třísly.

„Pak už to nebylo tak ideální, jak bych si představoval,“ zamýšlí se Šťastný.

Do třetice utrpěl zlomeninu nosu. Už čtvrtou v kariéře. „To není nic hrozného. Dá se s tím hrát,“ říká sedmadvacetiletý bek. „Je to o štěstí. Dva roky se vám nestane nic a potom něco třeba každý týden,“ pokračuje.

Nyní je fit. Rád by se proto dostal do optimální formy a efektně doplňoval spoluhráče v útočných snahách. Tak jak na to byl tým i fanoušci zvyklí.

„Snažím se. Šance mám. Ale aby to tam spadlo, mi chybí i trochu štěstí,“ krčí rameny hbitý bruslař, který se na ledě nelépe cítí ve dvojici s kapitánem Drtičů Petrem Pokorným.

„Když můžu hrát s ním, jsem rád. Jsme na sebe zvyklí,“ pokyvuje hlavou.

„Je to zkušený hráč, od kterého vím, co mohu čekat. Je vždy lepší, když hrajete s někým takovým. Nemusíte se až zas tak soustředit na obranu, ale můžete vyrazit i dopředu,“ pochvaloval si před časem vzájemnou spolupráci Pokorný.

Jenže do ofenzivních výpadů se často pouští také Šťastný. „Jeho to táhne do útoku asi o něco více než mě,“ připouštěl tehdy „Pokec“ s úsměvem na rtech.

Gól a pět asistencí – bodová vizitka po jednadvaceti utkáních, která tomu zatím však příliš neodpovídá.

„Musím to ještě zlepšit. Pořád je dost času. Na druhou stranu svoje statistiky vylepšovat nepotřebuju. Hlavně když budeme vyhrávat,“ konstatuje hodonínská sedmasedmdesátka.

Když si Šťastný vybíral číslo na dresu, rozhodování mu ulehčila přítelkyně, která se věnovala stejnému sportu jako on. „Měla sedmdesát sedm, tak jsem si to vzal taky,“ uzavírá vyprávění.