Narozeniny jste slavil v Praze, Brně a v Olšanech. Asi bude těžké vybrat, ale která z nich se vám nejvíce líbila?

To nejde říct. Někteří hosté se zúčastnili všech tří oslav a také nedokáží jednu vybrat. Byly velmi příjemné, ale musel jsem se držet zpátky. Po té poslední jsem měl totiž hned druhý den v poledne natáčení u Plzně. Takže jsem nebyl jen oslavencem, který se účastní bujarých situací, ale i pozorovatelem, což je taky hezké.

K narozeninám vyšla také kniha nazvaná Bolek, už jste se do ní stihl podívat?

Čtu ji s takovou tichou radostí a úsměvem. Nikdo se totiž zjevně neodvážil do té knihy napsat pravdu. Většinou se o mě vyjadřují velmi lichotivě a vtipně. Člověk kolikrát ani neví, co znamená pro své kolegy a kamarády.

BOLEK POLÍVKA
Narodil se roku 1949 ve Vizovicích. Žije v Olšanech na Vyškovsku.

Vystudoval Janáčkovu akademii v Brně. Má šest dětí.

Spoluzakládal divadlo Husa na provázku. Roku 1993 v Brně založil Divadlo Bolka Polívky.

Za roli faráře Holého ve filmu Zapomenuté světlo obdržel Českého lva, druhého dostal za roli ve filmu Jana Hřebejka Musíme si pomáhat. Snímek byl také nominován na Oscara.

Ve volném čase se věnuje rodině, procházkám se psem a jízdě na koni. Také rád čte.

Co vás čeká v nejbližší době a co v další sezoně?

V divadle budeme uvádět premiéru komedie se Chantal v režii Antonína Procházky. Mám točit také film o Havlovi v režii Slávka Horáka a pohádku Největší dar na Valašsku. Dokončujeme film s režisérem Tomášem Vorlem Cesta domů.

Momentálně jste zřejmě hodně vytížený, když i z oslavy narozenin prcháte na natáčení?

Neměli se mnou slitování, dostal jsem zprávu: oslavíme to prací. Loni jsem přímo v den narozenin natáčel. Někdy si to nepohlídám a potom už jen sténám, lamentuji a láteřím. Chci si ale dát příští rok pauzu, protože uplynulá sezona byla náročná.

Myslíte pauzu hereckou či autorskou? A čím ji vyplníte?

Autorskou a režijní, protože minulá sezona byla tak nahuštěná, že jsem neměl vůbec čas. Kromě rodiny se budu věnovat četbě. Dostal jsem dvě krásné knížky čtyřverší od Skácela, to je nádherné. Baví mě metafory a situace, které jsou jen tak na chvilku. Protože se mi už nechce číst, používám svou metodu ochutnávek. Jen tak se knihou brodím. Jinak čtu Jiřího Kratochvíla, to mě hrozně baví, jak je fantaskní a jak umí vymýšlet situace.

Vystupujete v divadelní či filmové tvorbě raději autorsky nebo herecky?

To záleží. Některé scénáře jsem napsal. Jinde potom s režiséry, kteří jsou otevření, dotváříme situace a bavíme se dlouze o scénách i o filmu. Vždy jde o hledání cest, které jsou pozitivní pro ten snímek.

Můžete uvést příklad?

V Zapomenutém světle byla některá kázání napsaná předem, další jsem si upravil nebo vymyslel. Také ta facka… Vladimír Michálek říkal, že nemůže farář dávat nikomu políček. Já jsem si jej ale prosadil. Jde o důležitý moment, jak spadnou brejličky z toho komisního úředního nosu.

Improvizujete rád?

Král Lear mi to na jevišti nedovolí, ale v Lakomci třeba ano. I když ty texty jsou samy o sobě velmi pěkné.

Jaká role vám nejvíce přirostla k srdci?

To se nedá říct, ale některé pilíře jsou důležité. Jsou jimi Don Quijote, král Lear, doktor Zvonek Burke, nebo stárnoucí postava ve hře DNA. Měl jsem štěstí, že jsem nemusel hrát role, které nemají smysl ani pro mne ani pro ostatní. 

Kdybyste si mohl vybrat, s jakou rolí chcete být spojován?

To si člověk nevybere. Nejčastěji mne lidé spojují s Bohušem z Dědictví, ale zapomenou třeba na už zmíněného kněze. Mám rád roli z Musíme si pomáhat nebo Pupendo. Všechno ale překrývá Bohuš.

A není to škoda?

Tomu prostě nepomůžeme. Lidé ani kolikrát nevědí, že hry píšu. Je to povrchní vidění. Když někdo začne v hospodě Bohušovat, tak je poučím, že role neukazuje, jak se mají chovat, ale o opaku. Ti, kteří vědí víc, si uvědomí i jiný rozměr mých rolí.

Kde hledáte inspiraci pro hry, které píšete?

Většinou v sobě a v mých blízkých. Když jsem něco připravoval, bylo to vždy pro někoho. Věděl jsem, že roli bude hrát Chantal, nebo Peca (Jiří Pecha pozn. redakce), který, byť není, pořád je to můj blízký kamarád. Pro dvě své děti jsem napsal hru DNA a Šašek a syn.

Tvoříte tedy na základě reálných situací?

Stýká se tam něco vysněného, reálného a něco vymyšleného, co si na to reálné jen hraje. Ve vymyšleném příběhu se někdy chováme jako otec a syn. Potom si člověk vysnívá situace, které by mohly být. Pohrávám si tedy s možnostmi našeho vztahu.

Co pro vás znamená, hrát po boku vlastních dětí?

Je to příjemné i obohacující, pracovat s někým takhle blízkým. Poznávám sílu i křehkost našich vztahů. Ostýchal bych se malé dítě vystavovat drezůře filmařů a divadelníků, z toho jsem měl vždy obavy. Pak to ale nějak vyplynulo. Teď už jsou z nich profesionálové.