Herečka Petra Hřebíčková je absolvoventkou JAMU v Brně.V roce 2003 nastoupila angažmá ve Zlíně, kde působí dosud. Málokdo ale ví, že tato hodonínská rodačka byla za svůj herecký výkon v titulní roli Maryši nominována letos na prestižní CENU Thálie. Kromě divadla měla také příležitost spolupracovat s Jiřím Menzelem na filmu Obsluhoval jsem anglického krále. S filmem se pak ještě setkala při natáčení Sněžné noci v režii Milana Cieslara. Režisér Pavel Jandourek ji poté obsadil do epizodní role v seriálu Strážce duší.

Když jste poprvé stála na divadelních prknech, napadlo vás, že neuplyne ani pár let a budete nominována ne prestižní Cenu Thálie?
Nenapadlo a je to pro mě velké zadostiučinění. Úspěch v herectví ale nebývá zásluhou jednoho člověka. Nebýt režiséra Martina Františáka a kolegů, kteří hrají jak z partesu, tento rozhovor by se nekonal.

Když jste se dozvěděla o nominaci na Tháliii, byla jste překvapená?
Nominace přišla za titulní roli ve hře Maryša. Což je pro mě dvojnásobná radost, protože Maryša pochází z našeho kraje a tím je mi blízká. Samozřejmě jsem byla velice překvapená. Konkurence v našich divadlech je veliká a Zlín je svou dostupností snad nejvzdálenější od Prahy. Velmi si rozhodnutí porotců z Herecké asociace cením.

Můžete prozradit čtenářům, kdy vám mohou držet palce? A po boku jakých jmen budete o prestižní titul bojovat?
Konečné slovo padne 28.března v Národním divadle v Praze. Boj to nebude lehký.V užší nominaci jsem s Pavlínou Štorkovou z Hradce Králové a mou oblíbenou herečkou Zuzanou Stivínovou.

Koho uznáváte jako svůj herecký vzor?
Evku Borovičkovou z Hodonína.

Máte ve vašem divadle před a po představení nějaký rituál? Děláte si s kolegy naschvály?
Před představením má každý ten svůj. Ale na premiérách se to rituály jen hemží. Kopeme se do zadnice, „lámeme si vaz“, pliveme na sebe a posíláme se k čertu a přejeme si „breptej potvoro“ a dáváme si takzvané zlomvazky. Nesmíme si přát hodně štěstí a děkovat a dávat boty na stůl a tak. A po premiérovém představení….musím to popisovat? No, dáme si skleničku ředěného vína, zapijeme vodou a jdeme spinkat.

Na čem pracujete a co chystáte v současné době?
Právě jsme začali zkoušet Merlina aneb Pustou zem od Tankreda Dorsta, kde bych měla hrát královnu Ginevru. A pokud vše půjde podle plánu, v červenci bych měla zkoušet v Praze, ale dokud není podepsaná smlouva, nebudu konkrétně uvádět, o co jde. Mohla by to být rozhodně zajímavá práce.

A soukromě? Zajíždíte také při tak velkém pracovním vytížení někdy do svého rodného Hodonína?

Do Hodonína jezdím stále míň. A musím přiznat, že mi chybí. Hlavně rodina a mí přátelé. Moje nejlepší kamarádka Peťka Marková má krásnou holčičku. Skoro jsem ji neviděla. Dokonce jsem zapomněla na její narozeniny. To už je dost zlé. Ale já to napravím. Takže Peti, vše nejlepší.

Když už do Hodonína přijedete, máte nějaké oblíbené místečko, kam vždy ráda zajdete?
Nejradši mám naši zahrádku, k jezu chodím také ráda, mám ráda Písák a lesíky kol Bažule, pokud možno bez úchylů. V kavárničkách se moc nevyznám. Takže je to ta, kde zrovna sedí dobrá parta lidí. Nejraději jsem doma pod křídly rodičů a nechávám se krmit jako ptáče. Nebo spíš jiné zvířátko.

Jaká jste vlastně v soukromí? O herečkách se říká, že nemají své „emoce pod kontrolou“ ani v soukromí. Jak je tomu u vás?
Herečky musí mít své emoce pod kontrolou na jevišti. Možná proto někdy v soukromí vypouští ty běsy ven. Herectví je vlastně dobrá terapie. Co vás trápí v osobním životě, můžete vykřičet na jevišti. Třeba právě proto působí někdy až hystericky nebo jen uvolněně? Znám už spoustu hereček a určitě bych je do jednoho pytle nesoukala. Jsou i velice tiché dámy, které na jevišti dokážou spustit veliký uragán. A naopak.

Máte před představením trému?
Zprvu jsem mívala větší. Teď jak kdy. Jednu inscenaci zkoušíme přibližně měsíc a půl, většinou bychom potřebovali více času. Ale i divadlo je limitováno. Nejsem ten typ, že bych si pamatovala text po první zkoušce. Někdy z trémy z velkého monologu mi v hlavě frčí „Víš to celé? Nevíš? Víš?“ A potom ze mě nevyjde to, co má. Naštěstí se to nestává často..

Už jste prozradila, že vaše rodina pro vás znamená hodně, sama jste ze tří dětí. Kolik jich plánujete vy?
Máte pravdu, rodina je pro mě nejvíc. Ale přiznám se, že jsem ji teď dost zanedbávala právě pro mou velkou vášeň- divadlo. Až v poslední době jsem si uvědomila, že jsem práci docela podřizovala svůj život a že šest let víceméně trávím v jedné budově. Práce a osobní život se ale propojuje. Myslím, že je to normální. Děti bych chtěla tři, ale to už nestíhám.

Říkáte o sobě, že divadlo je vaše vášeň. Přesto, najdete si také někdy čas sama na sebe? A na relaxaci?
Určitě ano. Relaxuji spánkem, a společností, nebo jen tak koukám do okna. Hodně pomáhá plavání. Pořádně plavat jsem se ale naučila až ve Zlíně a je to skvělá relaxace. Je ale pravda, že sport v poslední době zanedbávám. Byla spousta práce a potom v divadle pořád koloval virus zabiják hlasivek a zbytku energie, který jsme si předávali jak tichou poštu. Snad se to na jaro spraví. Ve Zlíně jezdím na kole, hrajeme volejbal, už jsem se konečně dokopala ke squoshi a vřele doporučuji.

Prozraďte něco ze svého soukromí…
Teď si momentálně čistím hlavu rekonstrukcí bytu ve Zlíně. Škrabání zdí, vysekávání kachliček a podobně je taky fajn odpočinek. Ale jinak ráda maluji. Na každou premiéru si dáváme zlomvázky, takové drobnosti pro štěstí, aby se představení povedlo, a tak zaháním předpremiérovou trému jejich malováním.

Co vás zaručeně rozesměje?
Smích Fantomase, dobrý vtip samozřejmě, některé rodinné historky, ale ty si nechám pro sebe. A pak Muž z Acapulca s Belmondem. Teď mě na dlouho rozesmál film Po přečtení spalte.

Čeho se v životě bojíte?
Bojím se ztráty bližního svého a bojím se bezmoci. Ale člověk se prý nemá bát. Naši vědí, že se bojím pořád něčeho, možná je to jen příprava ke startu do neznáma.

Kdybyste měla tři přání…co byste si přála? Prozradíte?
Teď vás asi zklamu. Nic víc než žít v míru, ve zdraví a s láskou. Na všem ostatním se dá pracovat.