Kapela, která se zrodila v den sametové revoluce, vděčí za to, že stále drží pohromadě, vzájemné toleranci jednotlivých členů. „Všichni máme i jiné projekty, k nimž si odskakujeme, ale J. A. R. je naše vlajková loď. Máma je prostě máma,“ říkají akademičtí spolurapeři Michael Viktořík a Oto Klempíř.

Michaeli, vy jste to celé spískal, myslím inicioval vznik skupiny. Je to tak?
Michael Viktořík:
Dá se to tak říct. V roce 1989 jsem byl už etablovaný diskžokej a na rozdíl od těch ostatních mě to víc táhlo k soulu, funky a rapu, k takzvanému imperialistickému soundu ze Západu. Pravda, ještě v roce 1988 jsem se účastnil Dnů Prahy v Moskvě, kde byli všichni ze slavných zpěváků a zpěvaček, na které si vzpomenete, já jsem ale patřil spíš k té undergroundové partě.

Oto Klempíř: Jo, tehdy jste tam zapomněli Michala Penka. Říkal mi, že jednoho večera přišel do recepce hotelu, v němž jste bydleli, bylo mu divné, že je všude strašná zima. Tam se dozvěděl, že umělci z Československa už odletěli. Proto v tom hotelu přestali topit. Jak se Penk dostal domů, si už nepamatuju.

Michael Viktořík: Mohl bych tvrdit, že jsem tam tehdy nebyl, ale to bych kecal. Možná si teď někdo řekne, že jsem teda musel být taky trošku svazák, ale to fakt ne. Jenom jsem prostě v době, která už víc přála volnomyšlenkářským úleťárnám, rapoval v Moskvě. Stejně tak jsem to dělal od roku 1987 v pražském lokálu U Holubů, kam chodili - kromě například Laury a jejích tygrů nebo Yo Yo Bandu - i Ota Klempíř a Roman Holý. Tam taky 17. listopadu 1989 zahráli J. A. R. poprvé naživo.

Vzpomínáte si na vaše úplně první setkání?
Oto Klempíř:
Já absolutně. Šel jsem k Holubům, protože mi někdo řekl, že tam na mě Michael čeká. Stál na schodech u vstupu, byl jsem z něj dost vyklepaný, přece jen to byl ten respektovaný dýdžej… Říkám mu: „Ahoj.“ A on: „Čau, to jseš ty, jo? Chacha…“ Zatočil jsem mu nad hlavou s papírem, na kterém jsem měl napsaný text písničky, a on po jeho zběžném přečtení prohlásil: „To je dobrý! Já taky něco mám.“ Na to konto jsme si dali asi šedesát becherovek a bylo to OK.

Skupina J.A.R. roztančila Českou Lípu:

Michael Viktořík: Otu jsem poprvé viděl v hudebním klubu Meloun. Hrál jsem tam na nějakém mejdanu, nikdo moc netancoval, ale když jsem dal něco od Beastie Boys, jediný, kdo přišel na parket, byl Ota. Měl na sobě vaťák, v ruce baseballku a na zádech baťoh. Neskutečný zjev.

Oto Klempíř: Byl jsem jediný, kdo měl tehdy v Praze baseballku New York Yankees. A to bylo něco.

Michael Viktořík: S Romanem Holým jsem se potkal na Barrandovských terasách, holkám jsem tam pouště tehdy moderní italské blbosti, Kool & the Gang, Prince, Jacksona a tak… Romanovi se to líbilo, po čase jsem uváděl pár koncertů jeho kapel. Říkal jsem mu, že s Otou chceme taky založit skupinu, jestli do toho s námi půjde. Odpověděl něco jako: „Cože? S tím debilem? To si děláš srandu…“ Ani Ota Romana zrovna nešetřil, říkal: „Co? Ten bláznivý idiot? Nikdy.“ Prostě kecy. Ale párkrát jsme to zkusili a začalo to fungovat.

Kdy jste začali uvažovat o tom, že vaše trojčlenné uskupení rozšíříte?
Oto Klempíř:
Ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že chceme produkovat rozmanitější hudbu. Tím pádem jsme museli ustoupit z ortodoxních rapových pozic a přistoupit na to, že náš rap bude mít vlastní pravidla a nároky. Taky jsme chtěli v souvislosti s náročnější hudbou zpívat náročnější texty, už ne žádné „grůvit, můvit, šejkit nebo bejby, bejby, kiss me, love me…“. Ale to se lehko řekne.

Michael Viktořík: Mnozí hiphopeři a rapeři dnes ani skoro nevědí, že jsme u nás byli průkopníky těchto žánrů, protože jsme od nich utekli. Stále jsou naším výrazovým prostředkem, ale hudba je pro nás víc. Takže jak říkal Ota - to, že jsme do J. A. R. přizvali další členy, potažmo živé nástroje, bylo jen ku prospěchu věci.

Všichni jste silné osobnosti, což v případě některých kapel vedlo k rozpadu. Jak jste se tomu vyhnuli?
Oto Klempíř: Jediným způsobem - že se zvolí individualita, nebo maximálně dvě, a za těmi se jde. Protože kdyby každý prosazoval svou, nevznikne ani nota. Přes hudbu jsme si zvolili Romana a plně jej respektujeme. To je ten velký rys dospělého chlapství, že dokážete poručit svému egu, touze po něčem jiném.

Michael Viktořík: Symbióza nás dvou magorů s muzikanty, které v kapele máme, skvěle funguje. Hodně jsme se od nich naučili, ať jde o hudební průpravu nebo respekt vůči formám. Oni se zase díky nám naučili být odvázaní. Naše výhoda je, že jsme s Danem Bártou vepředu tři. A když má zrovna někdo z nás blbý den a otočí se zády k publiku, tak ti dva jej podrží. To znamená, že se o sebe můžeme opřít, máme nastavené záchranné mechanismy.

Když už se to osudově stalo, že jste vznikli na den přesně s politickým převratem, jde to nějak s vámi?
Michael Viktořík: Bylo by hloupé dělat, že ne. Ačkoli jsme tehdy nebyli přímo v centru dění, na Národní, šířili jsme svobodu rapováním kravin a provokací na protějším, smíchovském břehu Vltavy. Je fakt, že v devadesátých letech jsme to výročí moc neřešili, ale když pak přišel 17. listopadu 1998 koncert v Lucerně, který byl totálně vyprodaný, říkali jsme si, že by bylo dobré jej každoročně zopakovat. A tak se z toho stala tradice.

Za třicet let jste vyprodukovali osm studiových alb, která nedávno vyšla v souhrnném CD boxu i ve dvou LP boxech. Chystáte zase něco nového?
Michael Viktořík:
Něco se rodí, něco je načaté, předpokládám, že do příštího podzimu by to mohlo být venku. S naší zatím poslední deskou Eskalace dobra jsme si dali trošku načas, na tu další taky nechceme nijak tlačit. Co se týče textů - Ota má už odevzdáno. Další kus práce nás teprve čeká.