Igor Timko i jeho o devět let mladší bratr Dušan z populární slovenské kapely No name pronesli při rozhovoru před koncertem v dubňanské hale spoustu moudrých vět. I když přiznali, že také jezdí v milionových autech a vlastní drahé hodinky, přesto je podle nich nejdůležitější zůstat v životě dobrým člověkem. Příjemní, milí, bezprostřední a upřímní kluci, z kterých čiší obrovská pozitivní energie a životní moudro, odpovídali na otázky bezprostředně a upřímně. Občas se jim v očích objevil i nějaký ten čertík.

Nedávno vám vyšlo nové cd. Výběr toho nejlepšího za poslední roky. Co podstatného chcete svým posluchačům sdělit?

Igor Timko: Že máme za sebou jedenáct let kariéry. Ale to podstatné jim sdělujeme non–stop. V textech se snažíme analyzovat věci a na něco poukazovat. Takže je tam třiatřicet věcí, které evidentně na něco poukazují. Třeba na výborné vztahy mezi Českou a Slovenskou republikou, i když je už šestnáct let po rozpadu společného státu. Ty země ale stále spolu fungují fantasticky.

Co je podle Vás bonbonek na této desce?

Určitě společná písnička s Chinaski. Je to jediný oficiální nosič, na které si Ná, ná, ná mohou poslachači koupit.

Říkáte, že Vaši nejlepší přátelé jsou Vaši tři bratři, kteří také hrají v kapele No name. Čeho si na nich ceníte nejvíc?

Dušan Timko: V první řadě už to že jsme bratři, se velmi cení. Ale máme rádi i Zoliho a Vila, našeho klávesáka a basáka. A když nejsou oni naši originál bratři, říkáme jim, že jsou naše sestry. Máme se rádi. Pracujeme spolu, a tak se musíme tolerovat. Ponorka nehrozí, jsme dobrá parta.

Igor: Souhlasím. Nemůžu za to, že tento mladý je můj brácha (smích). Ale když už s námi hraje v kapele a je to pro ni velký přínos, trošku jsme si ho zformovali. Pamatuji si, jak jsem ho přebaloval a krmil. Měl jsem devět let, když se narodil. Doufám, že mi pak helfne s přebalováním mých vnoučat.

Co se vám oběma honí v hlavě, když se díváte do dychtivých očí fanynek?

Igor: To, co každému chlapovi. Ženským se do očí moc nedívám. Jednoznačně mě na nich upoutávají prsa. Člověk se pak dokáže motivovat a mrknutí přece není hřích…

Kde vlastně začíná hřích?

V očích…ženám se ale do očí moc nedívám. Ono se říká, že díky světlům na pódiu člověk nevidí to, co je pod ním. Není to pravda. Člověk vidí přesně to, co vidět chce.

Dušan: Když si najdete zajímavý typ v publiku, hned se vám líp hraje. Chlapa pohled na pěknou ženu vzpruží a nabije. I my máme svoje slabá místa.

Napadlo vás jako malé kluky, kteří se, jak říkáte, museli chtě–nechtě dělit o tatranky, že budete jednou žít takový život?

Igor: Tak to nějak v životě přišlo. Cítím se v tom všem ale jako ryba ve vodě. Jasně že narodit se jako Robi Williams v Anglii a jako Igor Timko v Košicích je rozdíl. Ale taky jsme se mohli narodit v Africe. Je třeba být spokojený s tím, co člověk má.

Máte rád lichotky od krásných žen?

Igor: Lichotky jsou velmi příjemné. Nejen od žen. Zrovna v pátek večer v Klatovech nám dal vizitku manažer od zesnulého Fredyho Mercuryho a řekl mi, že vypadám jako on…

Jak to děláte, že z Vás obou čiší tak obrovsky pozitivní energie?

No, bereme drogy…(smích)..ne, to určitě ne. Teď vážně. Jsme věřící a úplně normální lidé, kteří se snaží žít zásadově. Milujeme tradice, milujeme zkušenosti a taky si rádi necháme poradit. I když v pátek po koncertě v Klatovech to vypadalo trochu jinak s těmi zásadami, trošku jsme se „zpráskali“.

I to k tomu patří…

A co dnes? Ochutnáte po koncertě v Dubňanech Svatomartinské víno a pečenou husu s knedlíkem a se zelím?

Igor: Hmmm… to jsem ani neslyšel, že se taková tradice na Moravě udržuje. Na Slovensku se asi nic takového neslaví? I když někde možná ano, já jsem z Košic, moderní metropole východu..Je to zajímavé, určitě ochutnáme. I když je pravda, že čtyři z nás po koncertě spěchají na vlak do Olomouce a do Košic, protože v pondělí máme další koncert ve Valašských Kloboukách.

Dušan: Menší půlka z nás ale zůstane. Já jsem si dnes koupil profesionální pokerový kufr a dnes to v Dubňanech bude historický moment, protože ho poprvé otevřu.

Měl jste vůbec čas a možnost se po Slovácku trochu porozhlédnout?

Igor: Dnes jsme s Dušanem absolvovali promo rozhovory a cestou sem jsme sjeli z dálnice, abychom se trošku porozhlédli. Projížděli jsme Čejčí a Terezínem a byl jsem úplně hotový z těch vinných sklípků zapuštěných v kopcích.

Máte na sobě skejťácké oblečení. Jste duší skejťák?

Igor: Já jsem jezdil na skejtu ještě v době, když ještě skejťáci ani nebyli. Bylo to někdy v letech 1988 a 1989. Mám rád skejťácké oblečení, je to nekonvenční, pohodlné..všichni to rádi nosíme.

Působíte svým chováním jako docela skromní kluci..

Igor: My tu upřímnost a skromnost jenom hrajeme (smích). Taky jezdíme v milionových autech a kupujeme si drahé hodinky. Přesto si dokážeme vážit každé koruny, protože jsme z normálních poměrů. Jedna krásná hláška našeho kamaráda onkologa zní, že kdo si neváží toho, co má, nezaslouží si to. A to je absolutní pravda.

Říká se, že děti jsou takoví malí poutníci, kteří se nás dospělých přišli jen zeptat na cestu. Jakou cestu ukážete svým dětem Vy? Kam byste je chtěl dovést?

Igor: Na dálnici světa. Aby mohli pohodlně tu cestu absolvovat. Aby dorazili v pohodě do Bratislavy, Prahy, Londýna i New Yorku. Nemyslím to ale kariérně, spíše filozoficky. Chci, aby měly lehkou cestu životem a absolvovaly ji pohodlně. A doufám, že je s mojí zlatou, chytrou a vzdělanou ženou dobře vychováme, tak jako vychovávali rodiče nás. Vím, že reál může dopadnout jinak. Důležité je, aby se člověk nemusel za nikoho stydět.

Co chystáte v nejbližší době?

Igor: Chceme vydat nové album. Stále máme ještě potřebu sdělovat lidem nové věci. Kromě toho vyjde koncem listopadu DVD z loňského turné z pražské Sparta Arény. A taky nás oslovila Helena Vondráčková, se kterou jdeme do společného projektu. Ona každý rok vyprodává před Vánoci Lucernu a zve si vždy nějakého hosta. A teď jí toho hosta bude dělat No Name, takže si spolu těsně před Vánoci střihneme v Lucerně i Čím to je. A na léto chystáme projekt s Chinaski, festivaly. Je toho hodně. Taky bych byl moc rád, kdyby si i brácha Dušan zazpíval konečně sám nějakou písničku…

K čemu člověka motivuje úspěch?

Igor: K tomu, aby šel dál a dál. Pořád je kde růst. Jsou dvě cesty- jedna je tvořit a druhá ničit. My si stále vybíráme tu první. Snažíme se být na sebe nároční. Když ale člověk nemá klapky na očích a uších, život ho směřuje sám.

Co je podle Vás v životě nejdůležitější?

Igor: Zůstat i přes slávu, úspěch a peníze normálním člověkem. Řekl bych, že dnes už je to dost náročné, ale snažíme se o to.

Kdy je podle Vás člověk slavný?

Igor: Beatles tvrdili, že člověk je slavný tehdy, když si jeho jméno šeptají lidi na ulici. Já tvrdím, že brutálně slavný je člověk tehdy, když jeho jméno říkají nahlas Helena Vondráčková, Karel Gott a třena Jožo Ráž. A toho jsme, chválabohu, dosáhli. Stále je ale kam růst. Je třeba být na sebe náročný, protože to potom nemá žádný smysl. „Ideme ďalej, no…“