Ten dětský smích se rozléhá po celém strážnickém skanzenu. Abeceda řemesel 2009.

Akce, při níž děti poznávají pradávná řemesla předků na jižní Moravě a Slovensku.

„Letos je pořad zaměřen na zpracování dřeva, proutí a včelích produktů, pletení košů, oplétání demižónů, vázání metel či pletení plotů z proutí,“ uvádějí organizátoři základní informace.

Místo: skanzen ve Strážnici. Čas: čtvrteční dopoledne. Účel: připomenout dětem práce, kterými se živili lidé daleko dříve, než ony mohly se zvědavými výrazy vstoupit do památného areálu.

Na parkovišti skanzenu se pomalu srocuje jeden autobus za druhým. Ze sotva otevřených dveří už nakukují dětské tváře. Jsou zvědavé, co se bude dít. Emoce krotí učitelky, které caparty provádí vstupní branou a míří mezi historické chalupy.

Tam už na ně čeká muž v bílém oděvu a předvádí zručnost s proutím. „Do takových košíků si doma dáváme mobil,“ ozve se z hloučku, když se předvaděč snaží poskytnout odborný výklad o tom, jak s proutím nakládat.

Další cesta vede kolem malého stáda ovcí, které dotváří atmosféru dávno uplynulých časů. Skupinky míří do domku, kde zručné ženy vyrábí netradiční látku a slaměné ozdoby. „Já, já, já,“ překřikují se děti po dotazu, kdo že si chce vyzkoušet samotnou výrobu. „Jsou učenliví. Mají zájem,“ pokyvuje hlavou jedna z žen po odchodu skupinky zase k dalšímu stanovišti.

Přesunuje se ke koželuhovi, u něhož pozorně naslouchá slovům o zpracování kůží a kožichů. „Dá se to hodit do pračky?“ vznášejí dítka překvapivý dotaz, čímž rozesmějí koželuha i přihlížející učitelky.

U kožíšků zůstávají i nadále. Tentokrát však už u samotných výrobků v domku o kousek dále. Nadšeně se vrhají ke stolu, kde se ruka přes ruku natahuje po ocáscích tak trochu připomínajících fretky.

„Paní učitelko, co to máte?“ „To mám na vás,“ žertuje pedagožka s právě vyrobenou lepačkou na mouchy, kterou třída dostala od řemeslníků.

Následuje zastávka u výrobce pradávných bubínků. Bouchat chtějí všichni, jakmile však přijde na řadu otázka, kdo si chce vyzkoušet účinky důtek, je ticho. Jen pár zvědavců zvedá ruku, aby ucítili štípnutí nástroje, jímž páni bili své poddané během roboty.

„To už se dnes nepoužívá. Maximálně tak někde v klubech, při sado – maso,“ směje se další řemeslník Jaroslav Kolaja.

Třídy se pomalu chystají k odchodu. Procházejí ještě několik stanovišť a míří na lavičky, kde vytahují svačinu.

Na parkoviště zase přijíždí autobus, z něhož vybíhají další zvědavci. I oni chtějí vědět, jak pracovali jejich předci…