Žena s velkým talentem, malířka a kurátorka z Kyjova po pěti letech opět vystavuje v rodném městě. Vrátila se, aby zde předvedla tvorbu z uplynulých tří let. Barbora Lungová je nadaná umělkyně a nosí sebou originální projev i neobyčejné kouzlo osobnosti.

Diplomovala na brněnské Fakultě výtvarných umění v oboru malba. Studovala pod vedením nejvýznamnějšího českého figuralisty 60. let Jiřího Načeradského. Předtím absolvovala filosofickou fakultu, obory anglistika a filmová věda. Živí se překládáním a vyučováním angličtiny.

Ve výuce přitom prokazuje neuvěřitelnou trpělivost ke svým žákům. „Učitelství se u nás bohužel dědí, tak doufám, že to nepřevládne, a nebude ze mě jen strhaná angličtinářka,“ směje se Lungová.

Věnuje se ale především malování. Krom toho je úspěšnou kurátorkou a prezentuje se projekty občanského sdružení Uff!Art spolu s Andreou Štekrovou a Markétou Hlůškovou nebo po boku veselského galeristy Vojtěcha Petratura.

Kdy jste poprvé malovala a jak jste se k malování dostala?

Začala jsem ve dvou letech s černou voskovkou v ruce. Nejraději jsem zdobila čerstvě vymalované bílé stěny s výkřiky „brdá brdá.“ Přesto, že mé výtvory byly pak po zásluze odměněny tělesnými sankcemi, se mým příbuzným, bohulibě se pokoušející formovat mou osobnost, mé prahnutí po osobní expresi vymlátit nepodařilo.

 

Měl nebo má někdo z příbuzných předpoklady pro uměleckou tvorbu?

Otcova sestra, Jarmila Lungová, vystudovala v 60. letech obor výtvarná výchova na FFUK, pak učila výtvarnou výchovu, ale zároveň dělala krásné ilustrace. Mě jako malé psala pohádky, které zároveň ilustrovala. Také otcův otec byl velmi muzikální a měl docela slušné kreslířské nadání, ale profesionální malíř nebo hudebník v naší rodině nebyl. Láska a kultivace ke všem druhům umění se ovšem v naší rodině pěstovala vždy.

 

Jak vzpomínáte na výuku profesora, malíře a kreslíře Jiřího Načeradského?

Jako každý pedagog měl své klady i zápory. Z mého pohledu převažovaly klady: dbal na to, abychom si osvojili malířské a kreslířské řemeslo po technické stránce, prioritu kladl na zvládnutí figury i v životní velikosti – to si myslím, že bylo u něj zásadní, protože nás učil velkorysosti při koncipování velkoformátových obrazů. Dodnes věřím tomu, že velké obrazy jsou mnohem působivější a naléhavější než obrazy standardních velikostí, a zásluhu na tomto mém přesvědčení má právě Načeradský. Při konzultacích se zároveň snažil poskytnout maximální umělecko-historický kontext pro naše obrazy, což bylo také velmi inspirující. Na druhé straně nechápal příliš nová média a věřil v nezlomnou sílu malovaného obrazu. Myslím si, že je chyba malbu obhajovat takto jednostranně, protože přímočarým zamítnutím fotografie, filmu a vůbec multimediálního umění se člověk nechtěně staví do pozice zatvrzelého zpátečníka. Já sama si například nejsem vůbec jistá, jestli je malba tak silná, jako třeba film.

 

V čem se liší studium u nás s porovnáním s tím ve Velké Británii a s tím v Americe?

V USA jsem studovala na střední škole v posledním ročníku, a musím říci, že tato škola mi dala naprostý akademický fundament, na kterém stavím ještě teď, ve svém doktorském studiu. Měla jsem úžasně charismatické a oddané učitele, a výuka probíhala v některých výběrových předmětech na univerzitní úrovni. Studium bylo náročné, denně jsem nad ním strávila doma tak pět hodin, ale soudím, že když je člověk vytržený ze svého přirozeného prostředí, tak mu to nevadí. V Británii jsem byla jen na semestrální stáži na umělecké škole, a tam jsem naopak měla pocit, že má domácí FaVU je mnohem profesionálnější. Ve škole studovalo mnohem více studentů, o prostorných ateliérech si mohli nechat jen zdát, a kvalita uměleckých děl mi nepřišla nijak závratná, a to má přitom winchesterská škola ve Velké Británii docela dobrou pověst. Pravda ovšem je, že spíše díky textilnímu designu. Nicméně v obou zemích jsem vždy záviděla studentům knihovny tak bohatě zásobené, že o tom si u nás můžeme jen nechat zdát.

 

Jakou techniku malování používáte?

Díky profesoru Načeradskému a akademickému malíři Martinu Zálešákovi jsem docenila krásu tempery na křídovém podkladu, ale na velké formáty maluji olejem. Mou dosavadní tvorbu si mohou milovníci umění prohlédnout také na stránkách: www.barboralungova.net

Jak vzpomínáte na Vaše první malby, jaké byly a jaké jsou Vaše díla nyní, když se ohlédnete zpátky?

Mám pár věcí ze začátku studia, za které se úplně nestydím. Jsou samozřejmě roztomile naivní, ale zase mi evokují dobu, která už je pryč. Témata vlastně ani moc neměním. Už v prvním ročníku jsem věděla, co budu chtít malovat, jenom jsem si byla vědoma toho, že se musím propracovat technicky, aby to závažné sdělení obrazu nebylo trapné jen díky nedokonalému malířskému zpracování.

 

Který obraz je podle Vás vyjímečný?

Mám určitý soubor obrazů, které nehodlám prodat, tedy ne do anonymních soukromých sbírek. Je ale dobré na to, co bylo, zapomenout, i když musím říct, že někdy se ohlížím ráda. Prý to není dobré, tak nevím…

 

Kdo je Vaším největším vzorem, uměleckým i životním?

Mými uměleckými vzory jsou všichni pokorní umělci a ještě víc umělkyně. Takoví, kteří se nenechali zlomit nebo ohnout pod náporem diktátu módy, peněz nebo falešných vzorů. Mým životním modelem je znalec a milovník umění Vojtěch Petratur. Přesto, že mu osud nedopřál žádného formálního vzdělání, dokázal si pro sebe z ničeho vykřesat smysl pro krásu především ve výtvarném umění, ale i v literatuře. Získal tak respekt napříč několika generacemi nejen našich předních výtvarníků, ale i kunsthistoriků a literátů. Takoví lidé se rodí jednou za sto let a já považuji za ohromný životní dar a štěstí, že jsem ho potkala.

 

Jak vnímáte současné umění?

Rozporuplně. Dnes není nic samozřejmé, hodnoty jsou relativizovány, a to je jak dobře, tak špatně. Na jedné straně jsou přepisovány dosavadní kánony a tak se například v dnešním umění mají mnohem větší šanci prosadit ženy (totéž se pomaličku děje i na poli historického bádání o ženských umělkyních, které jsou konečně zpětně doceňovány), na druhé straně je pro laika velmi těžké, většinou snad i nemožné, pochopit a ocenit současné umělecké dílo. Malba se po několika desetiletích, kdy byla opovrhovaným médiem, naštěstí vrátila na výsluní, ale obávám se, že většina konceptuálního umění a umění nových médií (českého obzvláště) je nekvalitní, nezáživná, neemotivní, a jen si na něco hraje. Netvrdím ale samozřejmě, že u nás neexistují výborní konceptuální umělci: obzvláště mám ráda projekty Kateřiny Šedé (laureátky ceny Jindřicha Chalupeckého), která má věci nejen chytré, ale i vtipné, lidské, a hlavně přístupné normálním lidem. Ve svém vítězném projektu se např. snažila probrat svoji babičku z totální důchodové letargie tím, že ji nechala podle paměti postupně kreslit, popisovat, a nacenit veškerý inventář kovomatu, ve kterém babička celý život prodávala. Rozhovory s ní také Šedá zdokumentovala na video, které (alespoň mne) naprosto dojalo.

 

Jak byste porovnala českou a zahraniční uměleckou scénu?

Mám pocit, že u nás neexistují nijaká pravidla. V západní Evropě je v dnešní době umění nesmírně komercionalizované, což má opět své klady a zápory. Umělci, pokud se jim podaří prosadit, mají šanci se uměním živit. Současné umění letí. Nedávno se na nějaké americké aukci prodal obraz od britské malířky Jenny Saville, které je narozena kolem roku 1965, za 1 mil. dolarů. Západní společnosti si umění nesmírně váží, protože toto je jediná lidská činnost, která tu po nás zůstane pro další generace. Dnes téměř nikdo nic neví o soukromém životě svých prarodičů, ale všichni se ve školách učíme životopisy umělců, kteří zformovali naši kulturu. Umění je naše paměť, jeho prostřednictvím nalézáme přátele napříč desítkami generací, a mimo jiné vytváří umění i komerční hodnoty mnohem trvalejšího rázu, než spotřební zboží, které si ostentativně kupujeme a dáváme na odiv. Obávám se, že v Čechách se situace nikdy o mnoho nezlepší. Vizuální gramotnost a zájem o výtvarné umění tu byl již od dob národního obrození mizivý, takže u nás mají umělci pořád spíše statut lehce opovrhovaného exota.

 

Myslíte si, že lidé Vašim obrazům rozumí?

Jak kteří. Mí přátelé ano, a potěší mne, když mé obrazy docení i někteří mí souputníci. Snadná čitelnost uměleckého díla je ošemetná věc, protože umění koneckonců nemá působit tak jednoduše a prvoplánově jako formy a žánry sdělení, používané masmédii, ale na druhou stranu jsem holka z dědiny, kterou potěší, když se obrazy líbí i obyčejným lidem. Věřím totiž v něco, jako je univerzální krása (alespoň v našem evropském společensko-historickém kontextu), třebaže tato kategorie je dnes v moderním umění buď posunuta do pozadí, nebo přímo ztrapňována. A také věřím v to, že obraz musí být krásný nejen na povrchu, ale taky svou upřímností a pravdivostí (a nezáleží na tom, jestli jde o tragiku či sarkasmus).

 

Máte životní krédo?

Bude líp…anebo: na světě je většinou hezky.

 

Kam směřujete v umění i v životě?

Chtěla bych namalovat krásné, hluboké a tklivé obrazy, protože přesně takové jsou ty, které mne nejvíc dojímají a povznášejí. Stejně tak bych chtěla jako kurátorka pořádat inspirativní výstavy, které pozmění pohled na určitou problematiku v současném umění a budou akcentovat nejen témata, ale také umělce, kterým se doposud nikdo moc nevěnuje.

 

Čím se nyní zabýváte a co plánujete v nejbližší budoucnosti?

Momentálně jsem hodně rozptýlená. Kromě výuky a překladů angličtiny, které mne živí, se budu muset vážně začít věnovat svému doktorskému studiu, protože studijních povinností je moc a kromě toho se snažím být vždy půl dne v ateliéru. V listopadu se mi rýsuje skupinová výstava v Praze, na konci téhož měsíce mám vernisáž první své velké výstavy v respektované Galerii Felixe Jeneweina v Kutné Hoře. A v průběhu zimy by měla být v Paříži na radnici 5. okrsku ve spolupráci s Českým centrem zahájena výstava mladé české malby, které se rovněž účastním. Tu pořádá pražská galeristka Iva Nesvadbová, s níž již druhým rokem spolupracuji.

 

Co Vás samotnou nejvíc baví?

Mě baví všechno kromě normální práce. Ale vážně. I tu manuální práci mám ráda, nejlépe na zahradě, obzvláště ráda přehazuju kompost. Baví mne má profese, která je vlastně mým hobby, protože mne neživí. Doufám, že jednou mě bude živit jen to, co mne baví. Ale to je asi dost luxus, který se musí těžce vydřít a v naší zemi ani to nemusí být