„Dělám to, protože se mi malované bůdy líbí. Mám velkou radost, když se lidé zastaví a obdivují ornamenty, které jsem namalovala. Navíc malované bůdy patří ke Slovácku,“ tvrdí malířka.

Přestože si sama pamatuje, že byly sklepy malované, občas slyší i názor, že to není pravda. „Jsou různé pohledy na minulost. Myslím, že podle některých dochovaných materiálů malované byly. I když je možné, že mezitím vznikly přestávky. Stejně je to jedno, protože malovaným ornamentem aspoň obohatíme naši lidovou kulturu,“ dodává Perutková.

K malování ji přivedl její otec. „Pamatuji si na dlouhé zimní večery. Neměli jsme televizor, a tak tatínek natáhl přes celý stůl balicí papír, rozdal nám tužky a pastelky a společně jsme kreslili,“ vzpomíná čiperná důchodkyně.

Samozřejmě nechybělo malování ornamentů nebo zvířat, která nakreslil tatínek. Inspirací jí bylo, že malovaná zvířátka na ni působila jako živá. V duchu si totiž přála, aby malovala také tak. Možná prý v těch chvílích bujela dětská fantazie až příliš barevně, přesto ne do prázdna, a sen se jí podařilo splnit.
„Ve škole v hodině kreslení jsme mohli malovat barvami. Já jsem zvolila velké srdce plné ornamentů.

Povedlo se mi, měla jsem z něj velkou radost a rozhodla se, že ho věnuji paní učitelce. Ještě dnes vidím každý detail a jednotlivé motivy ornamentu,“ uvádí Perutková.

Ukázalo se, že v malování našla radost, a proto se mu věnuje doteď. I ona našla svůj originální rukopis a ten jí zůstal. Jediné, co její celoživotní zálibu kazí, je nedostatek barev k malování.

„Jsem z toho smutná, protože barvy, které odolají povětrnostním vlivům, se těžko shánějí. Mám starost, aby rychle nevybledly, ale zůstaly dlouho svěží. Bohužel většina prodejců nemyslí na drobné malíře a prodává jen velké lahve,“ podotýká.

Za ty roky už totiž staré receptury, kterými se malovalo na vápno, nevyhovují moderním fasádám. „Malá balení nejsou k dostání, sežene je ten, kdo má štěstí,“ dodává Perutková.