Nový český film Tobrúk, který natočil režisér Václav Marhoul, přišel před pár měsíci do českých kin. Na premiéru do toho veselského přijel režisér před pár týdny osobně. Po jeho skončení s lidmi ještě více než dvě hodiny debatoval a odpovídal na jejich otázky. O tom, jak se k předloze vůbec dostal, jaký byl Tunis, který se stal natáčecí destinací, i o svých dětech si s námi tento muž, který působí také u známého divadla Sklep, povykládal.

Film Tobruk je natočený podle knihy Rudý odznak odvahy. Jak jste se k ní dostal?
Bylo to díky mému příteli výtvarníku Jaroslavu Rónovi, se kterým jezdíme na hory lyžovat. A Jaroslav strašně moc miluje papričky a čím jsou pálivější, tím je to lepší. Jednoho večera neodolal, papričky snědl, druhý den tak ze zjevných důvodů nemohl lyžovat a musel zůstat na chalupě. Začal šmátrat v knihovně a našel právě tuto knihu od Stephena Crana.

A jak se tedy dostala k vám?
Jaroslav mi ji potom přinesl s tím, že si ji prostě musím přečíst. Ze začátku mě to trošku odrazovalo, protože název Rudý odznak odvahy ve mně vzbuzoval asociace určitého charakteru a notabene ji vydalo nakladatelství Krásná literatura v roce 1954. Domníval jsem se, že je to nějaká bolševická slátanina, což mi zase nešlo dohromady s Jaroslavem, který mi vždycky doporučí velmi dobrou literaturu. Nakonec k tomu došlo, když jsme jeli s dětmi na hory do Rakouska a tam jsem jí jednoho večera, kdy venku zuřila sněhová vánice, asi v jedenáct hodin večer otevřel a v půl páté ráno druhý den dočetl. Ta emoce, kterou jsem v tu chvíli cítil, byla natolik silná, že jsem se v ten okamžik rozhodl, že tenhle příběh prostě musím natočit a že tohle musí být můj nový film.

Jak jste tu knihu chtěl zpracovat?
Rudý odznak odvahy se odehrává za občanské války ve Spojených státech, která určitě není součástí naší historie. Tak jsem začal přemýšlet, kam vlastně ten příběh zaimplementuju. Muselo to samozřejmě být o našich vojácích. Nakonec válka je válka, je vlastně všude stejná. Nakonec jsem si vybral jedenáctý prapor východní, který bojoval za druhé světové války na středním východě a v severní Africe, a to ze dvou důvodů. První byl ten, že prapor byl nejvíc zapomenutý. Komunisté ho vygumovali ze všech knížek, dějepisů, nikdo o něm už vlastně nevěděl. Druhým důvodem byla poušť, protože mi pro ten příběh přišla daleko víc jakoby výstižnější, lepší a v rámci kamery a režie víc inspirující.

Film jste připravoval čtyři roky. Změnil se váš pohled za tu dobu?
Samozřejmě ve chvíli, kdy jsem psal první verzi literárního scénáře, tu věc jsem nějak viděl, a když jsem psal osmou, což byla finální verze, tak už jsem vše viděl zase trošku jinak. A ve chvíli, kdy film točíte, tak už vše vidíte přes objektiv, takže to natočíte nakonec taky trošku jinak, než jak se to jevilo u psaní. Je to vlastně neustále živý proces. Ale spousta představ o vizualizaci jednotlivých scén mi zůstala v hlavě už od první verze a nezměnily se pak ani při natáčení ani ve střižně.

Herce jste vybíral svérázným způsobem. Co vás mohlo při jejich výběru odradit?
Řekl jsem od začátku zcela jasně a veřejně, že do filmu chci obsadit neznámé herce. Castingy jsem nedělal, protože si myslím, že se na nich režisér o herci máloco dozví a taky si myslím, že i pro samotné herce je taková procedura dost ponižující. Díky tomu se začala spousta herců ozývat sama a zvala mě na představení. Takže já pak na ta představení chodil a vybíral si. Herci se také museli fyziognomicky navzájem odlišovat, aby si je diváci poté na plátně moc nepletli. Problém filmu v tomto žánru spočívá i v tom, že všichni mají stejný kostým, tedy uniformu, a tím pádem jsou hůře rozeznatelní. Také nemohli vypadat, řekněme, nedobově.

Například?
Jednou jsem musel odmítnout herce, který se mně jinak moc líbil, ale měl moc velké svaly a ti kluci v těch čtyřicátých letech minulého století takto opravdu nevypadali. Bylo mi to líto, ale odmítnou jsem ho musel.

Vaši herci museli absolvovat výcvik ve Vyškově. Je celkem těžké, aby herci pochopili atmosféru vojny. Byl i výcvik ve Vyškově účelný i tímto způsobem?
Ano, určitě. Kdyby někdo z těch herců byl za bolševika na vojně, tak by to tomu filmu nepomohlo vůbec ničím. Jejich zážitky z Vyškova se vůbec nepodobají prožitkům vojáků v minulém režimu po dobu takzvané vojenské prezenční služby. Vyškovský výcvik jako součást herecké přípravy byl naprosto nevyhnutelný.

Tým, který na filmu pracoval, po návratu z Tuniska řekl, že se mu po poušti stýská. Myslíte si, že jste lidem, kteří s vámi film absolvovali, změnil nějak životní priority a hodnoty?

Byl to dlouhodobý proces, v každém z nich, den po dni. Já musím říct, že asi určitě. Viděl jsem na vlastní oči, že se všichni někam postupně posunuli. Nejsem schopný to ale přesně vydefinovat.

Měl jste po návratu nějaké pocity stísněnosti, nebo nechuti z Prahy?
Měl a nebyl jsem sám. Myslím, že jsme to měli většinou všichni. Říkal jsem si: tady je to hnusné, tady být nechci. Proč nejsem v poušti? Proč nejsem zpátky? Tam mi bylo dobře. Kdyby nebylo dětí, po kterých se mi stýskalo, a rodiny a tak dále, tak bych tam klidně zůstal ještě další měsíce a vůbec by mi to nevadilo.

Psal jste si průběhu natáčení deník. Bude ho kromě vás někdo číst?
Nepsal jsem ho pro nějaké vydávání, ale pro sebe a hlavně pro své děti, aby věděly, co ten jejich bláznivý tatínek kdysi páchal a co při tom cítil. Taky si říkám, že ho asi nechám přečíst pár svým kamarádům a taky asi i hercům. Pravdou je, že mám tři nabídky k jeho vydání, ale faktem na druhou stranu je, že opravdu upřímně nevím, jestli se mi ho vůbec vydat chce.

Proč byla premiéra na Slovensku dřív než v Čechách?
Z jednoduchého důvodu. Druhý odboj je naší společnou historií. U Tobruku bojovali stejně tak Češi jako Slováci, tedy Čechoslováci. Druhým důvodem bylo to, že do filmu finančně vstupovali i slovenští partneři. Na Slovensku se peníze pro celovečerní filmy shánějí o dost hůře než v Čechách. Bylo podstatné to vyzdvihnout. Třetí důvod bylo narušení běžného postupu při uvádění česko - slovenských koprodukčních filmů do kin. Vždycky to totiž funguje tak, že film jde nejdřív v Čechách, například ve dvaceti kopiích, ty se obehrají a poté se pět poškrábaných kopií pošle na Slovensko a tam proběhne jakási slovenská distribuce. A mně to v případě filmu Tobruk přišlo naprosto nedůstojné. Takže se vyrobily speciální slovenské kopie, slovenské plakáty a slovenská webová stránka a tak dále. Chtěl jsem také výrazně uctít právě slovenské veterány.

Jak se vám s premiérami cestuje?
Cestuje se mi dobře, ale je to náročné. Už jezdíme dva měsíce. A dva měsíce mě doma pořádně neviděli.

Jak jste se těšil na Moravu? Byl jste někdy ve Veselí?
Mám pocit, že nebyl. Ale říkal mi Robert Nebřenský, že tu Divadlo Sklep hrálo mojí hru Mazaný Filip, což jsem zapomněl. Možná jsem tady tedy byl. Ale jinak jsem se do Veselí těšil úplně stejně jako třeba do Varnsdorfu. Já se na diváky těším vždycky.

Tobruk jste prezentoval i vojákům, kteří jsou na zahraničních misích. Jaké byly reakce?
Měli pocit, že film je i o nich, protože není tak velký rozdíl mezi těmi, co byli u Tobruku, a jimi. I oni jsou ve válce, i oni mají raněné a mrtvé, i oni bojují v poušti, i oni bojují proti jasně definovanému zlu. Je tam velká spousta rovnítek. Samozřejmě, že každá ta válka je úplně jiná, ale v principu jde o to samé.

Děkovali vám třeba?
Ano. Vedle filmu i za to, že se za nimi někdo vypravil, někdo, kdo není běžnou součástí delegací nebo kontrol.

To je pěkné slyšet, ne?
Nejcennější jsou samozřejmě reakce veteránů, kteří byli u Tobruku. Druhou nejcennější reakcí jsou samozřejmě reakce vojáků, kteří jsou v Afghánistánu. A třetí nejcennější jsou řekněme normální diváci v kině. A všichni pro mě zosobňují důležitý náhled. Nakonec každý film se dělá pro diváky.