Herecká asociace v sobotu večer předá ve vznešených prostorách pražského Národního divadla adeptům z činohry, opery, baletu a muzikálu prestižní Ceny Thálie.

V sále nebude chybět ani zástupkyně Městského divadla ve Zlíně. Za postavu Maryši ve stejnojmenném dramatu bratří Mrštíků se dostala do nejužší nominace mladá herečka Petra Hřebíčková.

Za několik hodin už budete sedět v hledišti Národního divadla. Jaké jsou pocity těsně před odjezdem do Prahy?

No, jsem lehce nervózní. Ale snažím se to moc vnitřně neřešit. (Úsměv)

Předávání Cen Thálie je velká společenská událost. Předpokládám, že jako mladá atraktivní žena už máte dávno vybranou róbu…

To je pravda. Šaty jsem si nechala ušít od vynikající zlínské návrhářky Šárky Šiškové. Je mi nesmírnou ctí, že právě ona mi dělá šaty. Myslím, že málokdo ví, jak skvělou designérku máme zrovna ve Zlíně. Tak doufám, že mi její výtvor přinese štěstí.

Prozradíte, jak šaty vypadají?

Jsou krátké šaty ze šedomodrého saténu s hnědými vzory. Problém trošku je, že k nim zatím nemám boty. Což je s ohledem na fakt, že žiju v baťovském Zlíně, trošku paradox. (Smích)

Od vyhlášení nás dělí hodiny, ale o nominaci víte už několik týdnů. Už jste si na pocit, že jste se dostala do nejužšího výběru, zvykla?

Pro mne bylo hlavně obrovské překvapení, že jsem vůbec nominovaná. Vždycky je pro herce potěšující, když je jeho práce oceněná. Pocity jsou vlastně pořád stejné, spíš jsem jen nervózní z toho, aby všechno vyšlo, abych se včas dopravila do Prahy a tak. Moc bych si přála, aby byl sobotní večer příjemný.

Stále mluvíme o přípravách. Ale co nervozita z faktu, zda cenu dostanete nebo ne? Neříkejte, že to neřešíte.

Možná mi nebudete věřit, ale ani moc ne. Víte, pro mne je velká výhra už samotná nominace. Samozřejmě za sebe bych byla moc ráda, kdybych cenu dostala, ale moc s tím nepočítám, abych nebyla zklamaná. Moje dvě soupeřky jsou totiž velice dobré herečky.

Vy jste vzpomněla svoje soupeřky. Jednou z nich je Zuzana Stivínová za hlavní ženskou roli v Havlově Odcházení a Pavlína Štorková za postavu Jany z Arku v Panně Orleánské. Měla jste už možnost tato dvě představení vidět?

Bohužel zatím ne, ale chystám se na to. Ráda bych na obě inscenace zašla.

Vím, že už jste se všechny v Praze viděly. Jaké bylo setkání třeba se Zuzanou Stivínovou. Přeci jenom je to známá herečka…

Vynikající! Přišla trošku pozdě, protože jako správná pracující žena-matka toho měla hodně a ke všemu byla ještě se synem v nemocnici, protože měl nějaké zdravotní potíže. Ale i tak byla velice vstřícná, komunikativní, a když už všichni odešli, nějakou dobu jsme si povídaly. Bylo to velice příjemné, taky proto, že Zuzana Stivínová byla moje první Maryša, kterou jsem viděla na jevišti. Tak jsem jí zrovna vystřihla poklonu. Její interpretace se mi moc líbila. Máme toho vlastně víc společného. Stejně jako ona i já jsem hrála v Kabaretu. Prostě setkání bylo krásné a měla jsem pocit, jako bychom se znaly dlouho.

Za měsíc to bude už rok od premiéry Maryši. Jak byste zhodnotila tu uplynulou dobu? Kam se vaše Maryša posunula? Co vám dala a co vám případně vzala?

Co se týče osobního života, nevzala mi nic. Ale je fakt, že hlavně vždycky po skončení představení si uvědomuju to neskutečné štěstí možnosti vlastní volby. Že jsem svobodným člověkem. Což Maryša nebyla. Tahle myšlenka je ve hře zakódovaná a myslím si, že by si to měli uvědomit všichni diváci, když odcházejí z divadla. A když se na to podívám z pohledu interpretace, musím říct, že každá repríza mě něco naučí. Je taky velký rozdíl, když Maryšu hrajeme pro děti a když je to večerní představení.

Jak drama vnímá ta mladší generace?

Hodně záleží na tom, jaká škola přijede. Ale samozřejmě, když mne Francek povalí na stůl, nebo na jevišti padne facka, slyšíte pubertální narážky. To je pak musíme překřikovat. (Úsměv) Ale někdy jsou hodní a pozorní. Jednou se nám stalo, že jsme se po skončení hry setkali se studenty gymnázia a bylo to velice zajímavé. Reakce byly vesměs pozitivní. Je fajn, že i dětem Maryša něco dá a že není starou záležitostí.

Inscenace je plná emocí. Prolíná se tam láska, vášeň, nenávist. Zamrazilo vás někdy na jevišti?

Určitě ano. Ve hře je hodně rozdílná první a druhá půlka. Jsem mladší, bojuju za svoji svobodu a pak se ze mne stane osoba chycená do pasti, vnitřně o několik let starší. Těžko se o tom mluví. Když stojím na jevišti a za rameno mne drží Vávra a už mne má lapenou a není tam jediný člověk, který by se mne zastal, to je pak opravdu krutý pocit. Tam mrazí. Ale jak už jsem řekla. Hrozně jsou důležití diváci. Moc je cítím. A pokud oni cítí nás a dochází k určitému propojení, je to krásný pocit. Maryša je nádherná příležitost pro každou herečku.

V sobotu je slavnostní udílení cen a v neděli Maryšu představíte i pražskému publiku. Budou s vámi v sále při vyhlašování také kolegové z divadla?

Bohužel ne. Lístky jsem dostala jen pro své nejbližší, takže s sebou beru rodinu. Ale bylo by to fajn.

Máte nachystanou děkovnou řeč?

(Smích) To ne. Určitě vím, komu vděčím za svůj úspěch a komu chci říct díky. Kdyby se opravdu přihodilo, že bych sošku dostala, chci, aby moje slova šla od srdce.