V hodonínském okrese je to pouze on, kdo vede svaté mše s červeným symbolem na prsou. Dvaačtyřicetiletý věteřovský kněz Josef Šedivý je členem řádu křížovníků s červenou hvězdou. O víkendu už uplynulo sto let od prvních kroků jeho předchůdců v obci. Slavností rozprostřenou do tří dnů žila celá obec. „Myslím, že by byli nešťastní, kdyby tu křížovník nebyl,“ říká věteřovský farář, který bere příležitost prožít tak významné jubileum jako velkou poctu. Dobře ho znají i lidé v Želeticích, Stavěšicích, Strážovicích a Nenkovicích, kam pravidelně dojíždí.

Počty křížovníků jsou dost nízké. Jak jste do jejich řad dostal vy?
V současné době je u nás v republice patnáct křížovníků a jeden novic. Já jsem se k nim dostal v době studií v Praze. Zkrátka jsem poznal rytířský řád křížovníků a vstoupil jsem do něj.

Křížovníci oficiálně vznikli v roce 1237. Vyvinul se řád za tu dobu nějak?
Tehdy to začalo jako špitální řád a postupně se vyvinul v kněžský řád, který působil nejen v nemocnicích, ale i na farách. Fary jsme dostávali nebo řád posílal křížovníky na různé duchovní výpomoci. Ve Věteřově to bylo velice podobné. Brněnský biskup neměl pro obec kněze. Věteřáci si postavili kostel, v němž neměl kdo sloužit. Zajeli proto do Prahy za velmistrem. Ten slíbil, že až pojede na Moravu, zastaví se. Přijel a poznal, že kostel je hezký a kraj příjemný. Rozhodl tedy, že křížovníci postaví faru a pošlou sem kněze. Během dvou let vznikla fara a na konci roku 1909 nastoupil první křížovník.

Mluvil jste o původním vzniku. Tehdy řád vzešel ze špitálního bratrstva. Máte ještě dnes něco společného se zdravotnictvím?
Ne. Sloužíme potřebným, ale abychom měli vlastní nemocnice, tak to není. Dnešní doba už je někde jinde.

V roce 2003 v řádu křížovníků vznikl problém při vizitaci. O co tehdy šlo?
Šlo o vnitřní problémy rodiny. Možná, že je nás málo a jde svým způsobem o významný řád, tak se o tom psalo. Nazval bych to běžnými roztržkami a zase urovnáním.

Proč jste se rozhodl pro působení ve Věteřově?
Je to trošičku jinak. Náš velmistr nabízí kněze. A jestliže je křížovník schválený biskupem, může působit v diecézi. Toto je území brněnského biskupství, takže záleželo na něm.

Vybírat si tedy nemůžete?
Ne. Tam je poslušnost. Je to něco jako u vojáků. Někam ho pošlou a on jde. Kořeny mám třicet kilometrů od Věteřova, ale nikdy jsem tam nežil. Celá moje rodina pochází z Moravské Nové Vsi. Předtím jsem žil v severních Čechách, což je naprosto pohanské prostředí. Víceméně mi bylo jedno, kam mě pošlou. V tomto jsem asi nezajímavý. (úsměv)

Čím musí vůbec člověk projít, aby se mohl stát členem vašeho řádu?
Především tam musí vstoupit a zajímat se o něj. Pak následuje rok noviciátu. Potom prožije pár let v klášteře a zároveň studuje na kněze. Jsme vysloveně kněžský řád papežského práva. Nemáme mezi sebou laiky. U nás nejde, že by byl někdo doktorem a zároveň křížovníkem.

Když už mluvíte o klášteře. Jaký je tam život?
Je tam především řád. Režim. Nevstává se mezi desátou a dvanáctou, ale v šest nebo pět. V určitou dobu jsou modlitby. Když třeba někdo přešvihne dobu na jídlo, přijde o ně.

Kdybych nestihl oběd, dostanu až večeři?
Ano. Platí: zachovej řád – řád zachová tebe. Studují se dějiny řádu a církve. Samozřejmě filozofické a teologické obory. To už ale na fakultě.

Takže členové nejsou odříznutí od okolního světa?
Vůbec. Naopak.

Po druhé světové válce nastal v tehdejším Československu totalitní komunistický režim, který po křížovnících tvrdě šel. Jak vnímáte chování tehdejších mocnářů?
Během historie byl řád několikrát na pokraji vymizení. Zůstalo jen pár členů. V největších dobách jich bývalo přes sto. V těch nejhorších jich bylo třeba deset. To nastalo například po smrti Karla IV. Po válce byl chvilku oddych. Pak ale nastoupil režim, který neměl v oblibě církev. Někteří kněží byli zavření, pronásledování a jiní na farách zůstali. V roce 1989 jsme měli jen kolem deseti členů. Ke konci minulého století však přistoupili noví. A většinou mladí.

Takže začínáte zase stoupat.
Ano. Doufejme, že jdeme zase k vrcholu.

O víkendu jste měli ve Věteřově velkou slávu. První křížovník přišel už před sto lety. Je pro vás velká pocta, že můžete být u toho?
S Věteřáky jsem prošel už několik oslav. V roce 2002 jsme třeba oslavovali sto let od posvěcení kostela. Rok 2009 je dovršení spolupráce občanů, farníků, řádu…


Máte v podstatě štěstí, že jste hlavně u těch pozitivních okamžiků.
Jsou to i starosti. (smích) Samozřejmě je tady vděčnost, poděkování. Ale na druhou stranu mám i pocit odpovědnosti. Sto let to tady fungovalo a začínáme novou stovku. Přemýšlím, jaká asi bude. Co pro nás udělali předkové, víme a jsme jim vděční. Co ale nachystáme my pro ty, co přijdou po nás? Chceme, aby vše dál pokračovalo ještě v lepším světle.

Máte respekt z budoucnosti?
Ano. Uvědomuji si odpovědnost.

Je za tu dobu cítit souznění s místními obyvateli?
Ano. Myslím, že spíš byli nešťastní, když tu křížovník nebyl. Necelých padesát let po válce tady vždycky nějaký kněz byl nebo dojížděl. Přáli si mít ale křížovníka, což se jim nakonec podařilo. Oslavy jsou hlavně z jejich iniciativy. Měli s nimi moc práce, čehož si velmi cením. Jsme jim vděční.

Jaký je vůbec život kněze v řádu křížovníků?
Neřekl bych, že je nějaký rozdíl oproti jiným řádům. S okolními faráři máme podobný, až téměř stejný úkol. Je u mě hlavně pocit, že k někomu patřím. Mám zázemí, rodinu.

Žádná rivalita s okolními faráři tedy neexistuje?
Někde to bývá. Hodonínskému děkanství, kam patříme, se to ale vyhýbá. Řekl bych, že jsme dobrá parta. (úsměv)

Sejdete se někdy?
Určitě.

A dokážete i vypnout a bavit se o jiných tématech, než je vaše poslání?
Když se sejdou fotbalisti, střílejí branky. Nádražáci zase šibují. Kuchaři vaří. My nejsme výjimka. Bavíme se ale samozřejmě i o jiných věcech. Ono je to potřeba. V rámci děkanství se sejdeme jednou za měsíc a s křížovníky v podstatě každou chvilku.

Z budoucnosti máte respekt. Je nějaká vize, se kterou byste chtěl prezentovat u vašich následovníků?
Naděje. Žijeme jí pořád. Vždycky si říkáme, že to bude lepší a lepší. Jsme zahlcení věcmi a začínáme zjišťovat, že nás nenaplňují. Je pěkný, že je máme. Šťastný člověk je ale ten, kdo má přítele, lidi, se kterými se může pohádat a zároveň zase sblížit. Odpustit. Věteřovu bych přál, aby lidé žili pohromadě. Když už si vidíme do talířů, tak abychom se jako rodina dokázali chránit, bránit a navzájem si vynadat či poradit.