Do překvapením ztichlého areálu zakřičí několik veršů připomínající historii Slováckého roku a mizí.

„Pozor, uhněte,“ volá při odjezdu nejen on. Lidé stojící vedle laviček mu překvapeně uskakují, protože kůň po celou vstupu vylekaný z reflektorů projevuje snahu utéct pryč. Pak už přicházejí moderátoři Břetislav Rychlík a Josef Holcman, aby zklidnili situaci a uvedli první vstup jednoho z klíčových pořadů letošního Slováckého roku „Slovácké roky rokúcí aneb Devadesátka na krku“.

Přeplněné letní kino si v něm připomnělo devadesát let nejstaršího festivalu v republice i všechny zvyky, které na Kyjovsku přetrvávají i ty, které už se nedodržují, ale k životu obyvatel patřily. Na plátně kina přitom diváci současně viděli staré fotografie i krátké filmy z předešlých ročníků slavností, včetně těch z toho úplně prvního z roku 1921. „Ti, které tu vidíte, jsou už dávno mrtví,“ pronesl při záběrech Rychlík. O něco později ale uvedl na podium sedmadevadesá­tiletého Oldřicha Krejčího se slovy: „Jeden přežil“. Pamětník pak zazpíval i zavzpomínal. „V roce 1921 jsem ještě nevystupoval. Mamka mě oblékla do kroje a šli jsme i se sestrami bosky v průvodu,“ řekl Krejčí a připomněl ještě, že ze Slováckého roku 1927 je i filmový záznam, kde za povzbuzování známých skáče v kroji po stole.

Došlo i na připomenutí ročníků, které byly zrušeny vládnoucími režimy, či těch největších osobností, které se v historii Slováckého roku zúčastnily, jako byli Leoš Janáček, Joža Uprka či Samko Dudík. Posledně jmenovaný zřejmě v úžasu z velikosti festivalu pronesl velmi matoucí, ale přesto památnou větu: „Na svete sú iba tri mestá – Myjava a Kyjov“.