Plný emocí, slov uznání a díků, ale především krásné hudby byl čtvrteční večer v koncertním sále ZUŠ. Jeho protagonistou byla velká osobnost hodonínského kulturního života, Zasloužilý učitel hudby, Laureát Ceny města Hodonína a nositel řady dalších ocenění, houslista, zakladatel Hodonínského symfonického orchestru a jeho dirigent Jan Nosek. Uvedené těleso řídil více než třiapadesát let. Ve čtvrtek se s ním i s publikem přišel rozloučit a taktovku předat svému mladšímu kolegovi. Na pódiu i v hledišti se nejedny oči zaleskly od slzí.

Právě dozněly poslední tóny části Smetanova Blaníku, skončily gratulace i dlouhotrvající ovace. Utichla slova uznání. Jak je vám?
Až se tomu sám divím, ale jsem v pohodě. Zvládl jsem to líp, než jsem čekal.

Po více než půlstoletí odkládáte dirigentskou taktovku, loučíte se s milovaným publikem a coby dirigent i se svými přáteli v orchestru. Tohle všechno ustát vyžaduje velkou vnitřní sílu…
Opravdu nevím, kde se ve mně vzala. Byl jsem připraven na velké trauma. Teď jsem ale ze všeho nejvíc naplněn štěstím, protože všechna ta krásná slova, kterých se mi dostalo, i vřelý potlesk v sále svědčí o tom, že jsem nežil nadarmo a že moje práce měla smysl.

Takže žádný pocit prázdnoty, který v takových chvílích obvykle nastupuje?
Vůbec ne. Naopak, už se těším, jak si zítra sednu s Evženem Rattayem (světově známý violoncellista a přítel Jana Noska. Na koncertu hrál sólo v Dvořákově symfonii – pozn. red.) a všechno to spolu probereme.

Ví se o vás, že pocházíte z Prušánek, z tamní proslulé muzikantské rodiny. Ale přeci jen, jak jste se sám k hudbě dostal? Bylo to vzhledem k tradici automaticky, nebo přišel nějaký impuls?
Já to přesně neumím definovat, ale tatínek a jeho čtyři bratři byli výborní muzikanti. Začínali jako šumaři, posléze v éře němých filmů hrávali v kině, pak v cirkuse, v kavárnách a barech. Nakonec všichni skončili jako učitelé hudby. Přitom se scházeli v našem domě a hráli a maminka, kudy chodila, zpívala. Jistě chápete, že jsem nikdy nepřipustil, že bych mohl dělat něco jiného než muziku.

Popravdě řečeno je to logické. Ale kde dál jste čerpal pro muzikantskou praxi?
Chodil jsem do hudební školy, avšak co dál, jsem nevěděl. Bylo po válce, tatínek byl věčně nezaměstnaný, a peněz na vzdělání nebylo. Můj tehdejší učitel Kočiš mi řekl: „Poradím ti, jdi na vojenskou hudební školu, nebude tě to stát ani halíř a ještě si vyděláš“. Tak jsem šel a přestože uchazečů tehdy bylo patnáct set, zkoušky jsem udělal a řádně se vyučil.

Zřejmě osudovým ale pro vás bylo pozdější setkání s houslovým virtuosem Antonínem Moravcem.
Ano, z Prahy jsem odešel do Brna a Antonína Moravce jsem oslovil na jednom z koncertů. Požádal jsem ho, abych směl být jeho žákem. Vyslyšel mě a stali se z nás i velcí přátelé. Připravil mě ke státnicím a já se chystal na akademii. Místo toho jsem se ale oženil a bylo dostudováno. Tatínek, který tehdy už učil, mi navrhl, abych se vrátil a rovněž šel učit. A navíc prý – dáváme dohromady kvarteto, potřebujeme dobré muzikanty. Tehdy jsem si řekl – hm, Praha, Brno a teď znovu Prušánky a Hodonín… Moc mi to do noty nešlo.

Co vás tedy v Hodoníně přidrželo?
Musím předeslat, že Hodonín tehdy byl velmi nekulturním městem. Říkal jsem si, tady to nevydržím, brzy zahnu. Za půl roku nato tam hrálo Janáčkovo kvarteto, v němž hrál kamarád Adolf Sýkora. Na koncert přišlo šest lidí včetně těch, co zavírali sál. Strašně jsem se styděl. Pak jsme spolu seděli v Centrále a Sýkora se mě ptal, jak jen v takovém městě mohu žít. Tehdy jsem si uvědomil, že buď musím něco vymyslet, nebo opravdu odejít.

Takže co jste vymyslel?
S přítelem Jaroslavem Šamánkem jsme se usnesli, že nejlíp bude dát dohromady orchestr, a hned jsme začali obcházet muzikanty. Práce s nimi byla hrozná. Ty nejslabší jsem zval k sobě do hodin, dokonce i k nám do bytu, abych tu úroveň zlepšil. Dirigenta Václava Kafku, který coby profesionál přišel z Ústí nad Labem, jsme požádali, aby se ujal taktovky. Ten ale po půlroce řekl, že s takovým materiálem pracovat nebude a vzdal to.

A dál?
Muzikantům se ta práce ovšem zalíbila a řekli mi, tys nás dal dohromady, tak teď budeš dirigovat. Vysmál jsem se jim, taktovku jsem v životě nedržel v ruce. Ale oni prý že také nic neumí, že se budeme vzájemně podporovat. Začali jsme s lehčími skladbami a za půl roku byl první koncert. Jak jsem u toho vypadal, si dnes nedovedu představit.

To ovšem byl komorní orchestr. Jak se z něj stal symfonický?
V té tehdejší době temna se stala zajímavá věc. Zavolal si mě vedoucí tajemník OV KSČ Ladislav Vláčil – já sám jsem přitom ve straně nikdy nebyl – a řekl mi, že jeho touhou je, aby v Hodoníně vznikl symfonický orchestr. To mě vyděsilo, chtěl jsem se z toho vyzout. Argumentoval jsem že nemáme potřebné nástroje, a ty že by stály šílené peníze. Myslel jsem, že je vystaráno. Hned druhý den se ale tajemník ozval znovu: Soudruhu Nosku, peníze budou, založ orchestr.

To musela být pro vás opravdová rána. Nástroje byly, ale uměl na ně někdo hrát?
No právě, vůbec ne. Ale vlak už se rozjel, bylo nutno jednat. Využil jsem tehdy svého postavení ředitele LŠU, rozdal nástroje a nařídil jednotlivým muzikantům, aby se na ně naučili. Je pravda, že některým to šlo tak mizerně, že jsem je nakonec prosil, aby toho nechali. Ale toto byl systém, kterým se orchestr utvářel.

Dnes je renomovaným a i odborníky uznávaným tělesem. A nejen to. Naučil početnou část Hodonínských navštěvovat koncerty vážné hudby. Led Zeppelin při letošním koncertu v Londýně měli vyprodáno za dvacet minut. Podobné to bylo s vaším dnešním koncertem. Vzpomínaný přítel Adolf Sýkora by měl radost…
Víte že ano? Byl pozván na padesátiny orchestru a při slavnostním koncertu měl proslov. Když viděl vyprodaný sál a to vyspělé auditorium, považoval to za zázrak. S uznáním prohlásil, že z Hodonína se stalo opravdu kulturní město.

Dnes máte důvod k radosti, protože úkol, který jste si kdysi dal, jste splnil. Nicméně orchestr jste řídil víc než třiapadesát let. Co vám ta léta dala a naopak vzala?
Nevzala mi nic. Muzikantem jsem chtěl být vždy. Nikdy by mě ale nenapadlo, že budu dirigovat, notabene výsostné symfonie Dvořáka, Mozarta, Beethovena. Od života jsem tedy dostal mnohem víc, než jsem očekával. Za to vděčím i své rodině, zejména ženě, která mi umožnila plně se hudbě věnovat. Na druhé straně to byla právě rodina, která to mou častou nepřítomností odnášela. V tom cítím velký dluh.

Pokud si pamatuji, o tom, že skončíte s dirigováním, jste uvažoval už dřív a bylo pěkné, že jste se přitom staral o budoucnost orchestru. Svým nástupcem jste ustanovil Davida Herzána. Proč právě jeho?
Je to dobrý muzikant, kamarád a můj žák. A navíc on jediný může v mé práci pokračovat. Své schopnosti nakonec prokázal už při vedení Komorního orchestru, který jsem mu před lety předal.

Před chvílí jste mu předal i svou taktovku od symfoňáku. Co teď? Nebyl to skok do prázdna? Co budete dělat?
Určitě budu orchestru pomáhat. Máme například cenný hudební archiv, v němž je třeba udělat pořádek. To by byla práce pro mne, protože se v něm momentálně vyznám jen já. Řeč byla i o pomoci v dělených zkouškách. Kromě toho zůstávám dál členem houslového kvarteta. No a jsou i jiné věci. Pořizuji si počítač, budu surfovat po internetu. Přečtu si znovu svého oblíbence Dostojevského, jemuž teprve teď rozumím. A pro svou rodinu a přátele chci psát paměti, nevynechám ani procházky lesem. Nudit se nebudu.

Kdybyste se znovu narodil. Je něco, co byste změnil?
Za všechno děkuji, neměnil bych nic. Dostal jsem dar, který jsem si ani nezasloužil. Proto jsem také k životu a zejména k hudbě vždy přistupoval s pokorou. A i když se slzami v očích, s pokorou také odcházím. A pokud jde o mé kolegy, těm jsem řekl, že jsem je vždy nesmírně miloval a vždy milovat budu, i když se na ně možná budu chodit už jen dívat.

Autorka: Bohuna Mikulicová