Na internetu mi o vás vyskočilo následující: grafik, trikař, scénárista, kameraman, režisér… Vy jste se do filmu zamiloval, že?
V podstatě ano.

Čím vás tak uhranul?
Začalo to tak, že jsem si natáčel různé hlouposti. Dříve jsem i kreslil. Tehdy jsem ale neměl žádnou techniku. Půjčil jsem si od dědy kameru, můj byl pouze stativ za tři stovky. Natočil jsem první minifilm, který měl asi pět minut. Lidem se to celkem líbilo, udělal jsem proto pokračování. Dnes už jich mám nespočet. Kamarádi mě potom hecovali, ať udělám něco většího. A ať je to i v kině. Hodně jsem nad tím přemýšlel, ale nebyl jsem si jistý, jestli to skutečně udělám. Věděl jsem, kolik práce se skrývá jen za pětiminutovým dílem. Nakonec jsem si řekl, že do toho půjdu. Tak vznikl první díl Čelem osudu. Ohlasy byly super.

Je takový zájem velkým závazkem a motivací do další práce?
Reakcemi se neřídím.

Zcela odolný ale určitě nejste. Kdyby diváci bučeli, asi by vám to jedno nebylo, ne?
To určitě ne. Beru kritiku, kdy někdo přijde s něčím konkrétním a konstruktivním. Pokud ale někdo nadává jen kvůli tomu, že ve filmu hraje člověk, se kterým se nemá rád, tak to je mi jedno.

Film a vy je láska rychlá, vášnivá nebo pevně budovaný trvalý svazek?
Buduji to šest let.

To už se asi dá mluvit o dlouhodobém vztahu.
Asi jo.

Proč jste se vůbec rozhodl pokračovat v krimi sérii?
Jednička měla uzavřený konec. Jednoho dne jsem ale ležel v posteli a jakoby mi někdo do hlavy zapojil flešku. Začaly mi lítat myšlenky a nápady. V sekundě jsem měl kostru celého příběhu. Obvolal jsem všechny herce, které jsem chtěl. Souhlasili skoro všichni. Čelem osudu se stalo celkem známým názvem, je tak snad velká pravděpodobnost, že diváky osloví i dvojka.

Než jste přišel, přečetl jsem si v popisku traileru něco o drogách, vraždách a další kriminalitě. Proč volíte téma z podsvětí?
Pokud chcete, aby byla slušná návštěvnost kina, je potřeba se trochu podřídit poptávce lidí. Co dneska lidi zajímá? Drogy, nevěra, vraždy, zbraně… zkrátka drama. Na pohádku by přišlo třeba o šedesát procent lidí méně.

Jaký je váš vnitřní poměr mezi návštěvnickým kalkulem a tvorbou, kterou byste dělal nezávisle na něm?
Krimi žánr je mi blízký. Akční drama mám rád. A lidé je chtějí, takže se to schází.

V posledních letech vzniklo v Hodoníně několik amatérských filmů. Můžeme mluvit o boomu?
Určitě.

Co jej podle vás způsobuje?
Je to trendem. Natáčím i zakázky jako videoklipy, svatby, proma… Dostávám se k lidem, kteří si koupí foťák a po týdnu jdou fotit nějakou zakázku. Výsledek je ale o ničem. Když budu trochu drzý, nemám takové lidi úplně rád. Kariéru jsem si v uvozovkách vybudoval tím, že jsem začal natáčet foťákem za dva tisíce. Někteří v tom možná vidí jen dobré peníze za nic.

Nemohou to ale někteří brát jako koníček, kterému se věnují nezávisle na případné odměně?
Určitě neházím všechny do jednoho pytle. Někteří se v natáčení vidí, baví je to. Ti, s nimiž jsem se setkal, to dělají převážně kvůli penězům.

Co je klíčové pro natáčení amatérského filmu? Energie pro přemlouvání lidí a zajišťování věcí, peníze na techniku nebo dostatek trpělivosti?
Všechno z toho. Dnes už mám techniku celkem solidní, zhruba za čtvrt milionu. Je potřeba vymyslet hlavně dobrý scénář. Dám příklad. Začneme tak, že babička vstane, sedne na kolo a jede pro pečivo. Scénu vymýšlím do podrobna, což trvá zhruba tři hodiny. Před každým natáčením zařizuju potřebné věci: čas herců, vodu, prostory… Někdy točíme celý den, někdy půlden. Po čtyřech hodinách mám asi hodinu a půl dlouhý záznam, ze kterého po celovíkendovém sestříhání vylezou tři minuty.

Vznik celého filmu pak trvá jak dlouho?
Půl roku.

Nenapadlo vás vytvořit tým, ve kterém byste si úlohy rozdělili?
Jsem rád, když se mohu spolehnout hlavně sám na sebe. Na scénář ale úplně sám nejsem. Základem je moje myšlenka. Mám kamarádku, která mi pomáhá. Má lepší gramatiku, dobré nápady. Společně to pak dáváme dohromady.

Jestli se nepletu, první díl série se odehrával v Hodoníně.
Ano.

Druhý také?
Ano, ale ne celý. Najdete tam část z Rohatce, některé záběry jsou z Lednice.

Určitě hodně funguje to, že diváci spatří známé tváře, známé prostředí – ulice, po nichž lidé denně chodí a podobně. Chcete v budoucnu zachytit i další částí Hodonínska a tím zvýšit zájem tamních obyvatel?
V podstatě ano. Lidi přitahuje to, že se děj odehrává v jejich okrese. Kdybych měl točit na druhé straně České republiky a nechal to promítnout v Hodoníně, lidé by přišli asi také, ale prostředí dělá hodně.

Kde berete inspiraci? V posteli, jak už jste zmínil?
Přesně tak. Trochu jako Woody Allen, který to kombinoval ještě se sprchou. Ten měl ale do krvavých příběhů celkem daleko.

Jak moc si do tvorby necháte mluvit?
Nijak. Všechno jede podle mě.

Představme si scénu, kdy někdo z herců přijde s tím, že mu v ní něco nesedí a chce, abyste to předělal. Vyhovíte?
Ve finále je scénář záchytným bodem. Nechceme, aby dialogy zněly uměle, takže si je herci převedou do své řeči. Nemám problém s tím, když někdo přijde s dobrým nápadem.

Co vás naopak dokáže naštvat?
Nespolehlivost. Stalo se, že herci nejsou z Hodonína a musí na natáčení cestovat i dvě hodiny. Další je ze Slovenska…

…vy jste vlastně mezinárodní filmař.
S nadsázkou by se to tak dalo říct. Když jsou lidi ochotní přijet z dálky na vlastní náklady a naproti tomu nepřijde člověk z Hodonína, který to má pár metrů, to mě naštve.

V pondělí dvanáctého února je premiéra v hodonínském kině. Už jste nervózní?
Zatím úplně ne. Možná jsem nervózní z toho, že jsem u prvního dílu cítil větší zájem o lístky.

Tak třeba tomu právě teď trochu pomáháme.
To by bylo super. Beru to tak, že nic moc neočekávám, abych pak nebyl zklamaný.

Když jste zmínil ty herce. I vy si občas stoupnete před kameru?
Stojím hlavně za ní. Jsem kameraman. Jako herec jsem si to zkoušel v začátcích. Když se na to teď dívám, vypadalo to strašně. Jsem rád, že lidi mají zájem hrát v mých filmech a mohu si skoro vybírat.

Pošlete své filmy i do soutěží nebo přehlídek?
Určitě ne. Dva roky zpátky jsem se k tomu nechal přemluvit, ale… Na soutěže moc nejsem. Stačí mi, když mou tvorbu pozná okolí. Nepotřebuju si nic dokazovat. Přihlásil jsem se na soukromou školu, kde budu studovat na kameramana.

Co tedy bude dál s vaší filmařskou kariérou? Chcete být profesionál?
Ano, chci. Věnuju se tomu šest let. Chtěl bych to dotáhnout co nejdál. Nejlépe do zahraničních studií. V Česku toho k potkání až tolik není. Když se dívám na kvalitu efektů, rozhodně vede Hollywood. Hodně dělají peníze. Pokud bychom na to v Česku měli, dělali bychom to také lépe. Já chci ale do zahraničí. Ve škole si chci otevřít další dveře a poznávat.

Takže směr Los Angeles?
Asi je to trochu zkreslená představa, ale…

…ale není špatné být trochu snílek?
Není, ale člověk by pak neměl být ani zklamaný, kdyby to nevyšlo.