„V kdejaké vesnici je kolem vydání knihy o historii humbuk. Bývá slavnostní představení, nebo křest. Když nikdo neměl zájem to za více než deset let zorganizovat, udělal jsem to sám,“ říká odhodlaně i zklamaně pilný důchodce.

Využil příležitosti oslav pětasedmdesátých narozenin jeho školního ročníku. Role kmotrů se ujali spolužáci.

Na počátku všeho přitom bylo obyčejné zdravé rozhořčení. Člověk, který se o historii výrazněji nezajímal, dostal v roce 1989 do ruky knihu mapující historii sousedních Ratíškovic. „Když to šlo u nich, proč ne u nás,“ zeptal se sám sebe a pustil se do díla.

„Okolní obce nás vždy podceňovaly. Byli jsme pro ně „jen“ Vacenovjáci, v horším případě Rumuni. Chtěl jsem všem okolo ukázat, že je v nás více, než si myslí,“ vzpomíná dnes amatérský historik. Na počátku devadesátých let také hledal náplň pro blížící se důchod.

První kniha vyšla v roce 1995 a zabývala se tamním kostelem. Jejího vydání se ujala místní církev. Další dvě vydal obecní úřad. Zabývaly se různými fragmenty místního života od dávné historie až do roku 2000. Pak se věnoval duchovnímu životu a nakonec novokřtěncům, kteří v katastru Vacenovic dříve žili. Právě posledního díla si nejvíce váží.

„Seznámil jsem se s Jiřím Pajerem, který tady hledal po novokřtěncích keramiku a vypalovací pec. Hodně mi v práci na knize pomohl,“ vzpomíná autor na strážnického historika, který mu půjčoval i své knihy. Habánské keramice a novokřtěncům se dlouhá léta věnuje.

Momentálně už František Rygar další knihu o Vacenovicích nepřipravuje. Všemi silami se vrhl na sepsání rodokmenu Rygarů. Stejnojmenného hrdinu podle něj obsahují dokonce i řecké báje.