„Tehdy byly ale Vánoce skromnější a družnější,“ srovnává dnes třiašedesátiletý muž. Vzpomíná, že důležitou roli hrál post. „Na Štědrý den jsme čekali, jestli uvidíme zlaté prasátko,“ usmívá se. I dárky byly skromnější. „Každý jsme dostali jen jeden dárek, byly jsme totiž čtyři děti.

Dostávaly jsme věci pro běžnou potřebu,“ vypráví. Přiznat, jaký dárek ho nejvíc potěšil či zklamal, raději ale nechce. „Dostal jsem klidně věci po starším bráchovi, třeba boty, když nebyly onošené,“ prozradí nakonec. Vánoce podle Františka Bureše prostě nebyly o dárcích, i když se všichni čtyři bratři vždycky těšili, co jim Ježíšek, na kterého věřili, nadělí.

Překvapením byl ale vždy samotný vánoční stromeček. „Ráno jsme vstali a už tam stál nazdobený. Samozřejmě jen jablky či ořechy,“ upozorní na mnohem skromnější ozdoby. Protože Burešovi měli hospodářství, nikdy se nesmělo zapomenout na domácí zvířata. „Než jsme zasedli ke štědrovečernímu stolu, šli jsme s otcem a zanesli dobytku tradiční oplatek,“ popisuje.

Na večeři pak maminka připravovala rodině rybí polévku, smaženého kapra a bramborový salát. Na Štědrý den také rozkrajovali jablíčka a pouštěli skořápkové lodičky se svíčkou po vodě. Nejvíc ze všeho se ale malý Franta těšil na střílení. „To jsme si obyčejnou plechovku naplnili troškou karbidu, přidali kapku vody a ucpali ji. Když jsme šli třeba do kostela, už se vesele střílelo,“ jiskří Františku Burešovi oči ještě dnes.

„Rodiče to ale neměli rádi, báli se, že by to mohlo být nebezpečné. Proto to dnes ani raději nevyprávím vnoučatům,“ směje se. Nejdůležitější podle Františka Bureše ale na Vánoce bylo, že se sešla celá rodina.

Rád navštěvoval babičku v Korytné na Uherskohradišťsku. „Tam bylo všechno zábavnější. S dědou jsme chodili do lesa, bylo tam hodně kopců a sněhu, a tak jsme lyžovali a sáňkovali. Také tradic se tam dodržovalo hodně. Například se chodilo po koledě,“ rád vzpomíná dodnes.