Panenky v její sbírce jsou různých velikostí i materiálů. Nejmenší je velká jako nehet u palce a největší má přes sedmdesát centimetrů. „Nejraději mám panenky výrazové, které se smějí, pláčou, nějak šklebí. Například Ludvík XII., francouzský princ, je můj miláček, i když je smutný. Bylo jich vyrobeno celosvětově pět set kusů v limitované edici,“ řekla Petraturová.

Panenky nakupovala různě. Nejen v běžných obchodech, ale využívala i garážových prodejů, bleších trhů, nabídek charity. Nejvíc si cení autorských kousků nebo doma vyrobených panenek. „Moje největší pýcha jsou výrazové panenky Baby face dolls, které se vyráběly pouze rok a jsou těžko sehnatelné. Jak v USA, tak v Evropě jsou velmi vzácné,“ uvedla žena, která pracuje jako knihovnice v Medlovicích. Ve stejné vesnici také žije.

Kdo je Veronika Petraturová• Narozená: v roce 1972 v Kyjově na Hodonínsku
• Bydliště: Medlovice na Uherskohradišťsku, vyrůstala ve Veselí nad Moravou na Hodonínsku
• Čím je zajímavá: Ve sbírce má asi dvanáct set kusů panenek. Většinu jich zná podle jména. Nejmenší je velká jako nehet u palce, největší měří přes sedmdesát centimetrů.
• Nová výzva: Snem sběratelky je mít vlastní muzeum nebo alespoň jedno patro, kde by panenky byly trvale vystavené.


Většinu panenek zná podle jména. „Nejlépe se pojmenovávají Indiáni. Jedna z těchto panenek se jmenuje Vítr ve vlasech, jiné Dlouhá cesta nebo Lovec kožešin. Mám i takové, které vyrobili Indiáni. Jsou prý kouzelné,“ zmínila jejich majitelka.

Panenky pocházejí z let 1990 až 2007. Petraturová si o nich vede podrobnou evidenci, zapisuje si jméno, barvu vlasů i cenu. Ale jen u výstavních kusů. „Mám svoje oblíbené výrobce. Třeba moji oblíbenou Hilary, jednu z prvních panenek Diany Effner, mám několikrát. Přitom je pokaždé jiná,“ přiblížila Petraturová. A přiznala, že měla období, kdy se její vášeň měnila až v posedlost.

Svou sbírku předvedla sběratelka na Hodonínsku například ve Veselí nad Moravou, v Kyjově a nyní vystavuje až do čtvrtého února v zámečku Masarykova muzea v Hodoníně. Akci už navštívily stovky lidí. „Chodí děti, rodiče s dětmi, samotní dospělí. Zkrátka všechny vrstvy obyvatel. Jsou tam i panenky různých etnik. Černošky, bělošky či indiánky,“ sdělila za muzeum Hana Sýkorová.

Zájem o výstavu projevila také Markéta Gálová z Podivína na Břeclavsku. „Je to zajímavá výstava. Obzvlášť když jde o panenky z cizích zemí, které nejsou jinde k vidění,“ řekla.
Panenky má Petraturová doma většinou v krabicích, jen barbíny zabírají tři. „Údržba vyžaduje oprašování, načesávání přeležených vlasů, nahrazování popraskaných gumiček a hledání ztracených bot,“ vyjmenovala žena. Jejím snem je mít vlastní muzeum nebo alespoň jedno patro domu, kde by panenky mohly být trvale vystavené.

MICHAL HRABAL, MARIE BUDÍKOVÁ