Čeká vás posledních pár týdnů ve funkci uměleckého šéfa divadla. Co vám působení v Brně dalo?
Byl jsem šťastný, hlavně na večírcích po premiérách. Herci mi věřili, nepochybovali, kdykoli jsem řekl něco hodně výstředního. Připadal jsem si krásný, vlasatý. Měl jsem pocit, že mé sny mají smysl. A jako správná maminka musím říct, že jsem pyšný na všechna představení.

Jak jste vnímal vynucený odchod z divadla, co to pro vás znamenalo?
Byl to jeden z nejtěžších okamžiků mého života. Říkám si, že jsem profesionál, a tak bych to měl umět. Je to ale podobný pocit, jako když mi zemřel bratr. Nebo když moje žena řekla, že mě miluje, ale divadlo mám asi raději než život s ní. Tak nějak podobně. Když se to stalo, volal mi pan režisér Kačer a řekl, vítejte v klubu nás, kteří jsme prohráli, protože jsme vyzvali draka na souboj. To tak v České republice bývá.

Svatý Martin na brněnském náměstí Svobody.
To tam ty skleničky fůkajů? ptali se lidé ve frontách na svatomartinské víno

Čím divadlo vyniká, co je pro ně typické?
Provázek chce být avantgardní. Posouvá míru grotesky, zacházení s časem a prostorem. A přesto představení musí působit radostně, plné svobodných herců. Ale je to jako Věra Čáslavská, které tleskal celý svět, a přitom se jako malá holčička mnohokrát potloukla, spadla. Musel jsem hodně investovat do víry, že na konci bude můj olympijský oheň šlehat hodně vysoko. Po všech těch géniích, kteří Provázkem prošli, musíte postopadesáté osmé svolat lidi ke stolu a říct, mám výborný plán, věřte mi, prosím. Aby to bylo možné, je potřeba navrhovat ty nejzvláštnější okolnosti existování. Chtít víc úsilí, investice, nahoty, zbavení se předsudků.

U kterého představení jste nečekal, že vás to bude stát tolik práce?
Nejtěžší to bylo u Balady pro banditu. Skoro nikdo nevěřil, že je možné hrát představení znovu. Tenkrát se všem zdálo, že je to hodně blbý nápad. Vždyť to všichni viděli, všichni si pamatují Bittovou. Musel jsem hercům vysvětlit, že mají odložit podoby, ale přesto zůstat stejně důležití a okouzlující. Je to ale jako věta Šaty po mamince si vezmi, ty mamince moc slušely.

Ilustrační foto.
Brněnské školáky děsí křižovatky a chybějící přechody, ukázal průzkum

Jak se vám v Huse na provázku pracovalo?
Když jsme dnes dozkoušeli novou inscenaci, některým z nás se chtělo plakat, jiní byli vyčerpaní. Máme devět dní do premiéry a já se jako vždy snažím spojit všechny korálky v krásný náhrdelník. Ale možná je to jen hrách na podlaze, na který když kdokoli vstoupí, hrozně si nabije pusu. Ta možnost je tu vždycky. Musel jsem proto mít sílu vidět v práci to nové, vzrušující.

Kdo je Vladimír Morávek
• Narodil se v roce 1965 v Moravském Krumlově na Znojemsku.

• Studoval obor činoherní režie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.

• Je divadelní a filmový režisér, dvanáct let působí jako umělecký šéf brněnského Divadla Husa na provázku.

• Spolupracoval s Národním divadlem v Praze, s Národním divadlem v Bratislavě a operou ve švédském Götteborgu.

Vybavíte si nějakou silnou vzpomínku ze zákulisí?
Největší euforii jsem zažil, když jsem poprvé přišel do divadla. Stál přede mnou nesnadný úkol. Rozhodl jsem se uvést čtyři díla Dostojevského. Bylo třiadvacátého prosince, kdy jsme zkoušeli Idiota. Uprostřed vraždění a lichvářství jsme se na chvíli zastavili, Honza Kolařík přivedl svoje malé děti a ty zazpívaly Narodil se Kristus Pán. Všichni jsme se na chvíli objali a šli se zase propadat do viny a vraždění.

 

V čem podle vás tkví smysl herectví?
Pro mě je to schopnost cosi obětovat. Mít sílu přinést divadlu důkaz, že zase neexistuje slovo ne, že všechno je možné. Když se herci rozhodnu s největší vášní vyprávět o odpovědnosti, odpuštění, bolesti. Je jedno, že stát předepisuje nepracovní dny a že někoho bolí záda. Nebo když maminka teskní a nabádá dceru, aby řekla režisérovi, že je nemocná a musí domů. A když se ta spousta lidí rozhodne obětovat, pak začínají zázraky. Najednou se zdá, že herci můžou cokoliv.

Na co při práci s hercem kladete důraz?
Jsem vyvolávač hadů. Hledám v lidech skrytou sílu. Dokola říkám, že uvnitř mají z něčeho strach. Něco nepoužívají nebo se bojí použít. Když tohle překonají, nebude pro ně nic nemožného. Už se nebudou stydět a najdou sílu mluvit o čemkoli na světě.

Poznáte herecký talent hned, nebo vás musí přesvědčit?
Je to naprosto intuitivní dar, který nevím, kde se ve mně bere. Rozliším to spolehlivě. Když jsem točil Nudu v Brně, lidé uzavírali sázky, jestli jsou Honza Budař a Pavla Tomicová opravdoví herci. Budařovi všude říkali, že se do filmu nehodí, protože je bledý. Já jsem ale neváhal dát mu hlavní roli a podívejme, co vyrostlo z Honzy Budaře! Mám rád mladé herce. V nejnovějším představení hrají čtyři loňští absolventi Janáčkovy akademie múzických umění a vsadím se, že za pět let je budete znát stejně jako třeba Matonohu nebo Lišku. Jsou to talentovaní kluci, kteří věří i tomu, čemu ostatní odmítají uvěřit.

Co by si měli diváci z vašich inscenací odnést?
Smysl divadla je očištění. Chci, aby se lidem v divadle ulevilo, aby se zasmáli, vzájemně si odpustili. Hra má ukázat lidem, jak se něco komplikovaného jednoduše vyřeší skrze oběť, pomoc, hledání pravdy. Lidé by se měli uzdravit, odložit těžkosti. Jako když odcházíte po návštěvě zubaře a už to nebolí. Protože se něčeho dotkl, zbavil vás toho zlého.

Vladimír Morávek.Zdroj: Deník/Drahomír Stulír

Kde berete inspiraci?
Ve snech. V situacích často nevím, jak je možné, že to vím, ale umím si situaci představit. Vidím, jak by se měla rozvíjet. Jako dítě jsem byl hodně výstřední. V sedmi letech mi zemřel tatínek. Maminka se o nás bála, a tak nás nepouštěla ven. Byla knihovnice, nosila nám domů knížky, a tak jsem už od svých sedmi let četl. Představoval jsem si, co jsem nezažíval. Vzrušující život plný sportu a lásky, přátelství, absolutna. Představoval jsem si to s takovou intenzitou, že mi skoro nic nechybělo. Tehdy jsem se naučil vnímat svět jinýma očima.

Působil jste ve velkých divadlech, oproti kterým je Husa na provázku malá scéna. Co vám vyhovuje víc?
Určitě Provázek. Práci dělám hlavně kvůli osobnímu kontaktu s lidmi. Je hezké mít na scéně helikoptéru nebo slony, ale chtě nechtě tak přestanu mít s lidmi osobní kontakt. Mnohem lepší je setkávat se s herci, kteří se vzájemně znají a rozumí si. Když tvoříte něco společně, je osobní kontakt s lidmi nesmírně důležitý.

Do divadla jste přinesl osobitý styl. Kam si myslíte, že bude teď Husa na provázku směřovat?
Bojím se o Provázek jako o svého syna. Stejně jako v divadle je pro mě důležité mu říct, věřím ti, kamkoli půjdeš. Dospívající výrostci v divadle se můžou rozhodnout vášnivě věnovat například baletu nebo pohlavnímu životu mloků. Nebo se můžou stát tím, co vždycky chtěli. Hnutím, které se bude snažit měnit svět a upozorňovat na jeho chyby. Můžou být skvělí na vytváření makových plantáží. I to je možné, na všechno mají právo.

Společnou choreografii tančilo na brněnském výstavišti dohromady 2052 lidí.
Na výstavišti padl rekord. Jednu sestavu společně tancovalo přes dva tisíce lidí

Co plánujete dál, na co se můžou lidé těšit?
V den stého výročí založení republiky plánujeme se spolkem Čtyři z Brna a pes uvedení Havlových textů o myšlenkách Aloise Rašína v předvečer vzniku republiky. Čestmír Kopecký dostal nápad natočit povídkový film o Leoši Janáčkovi na motivy mé inscenace. Petr Minařík a Pavel Řehořík zase přišli s myšlenkou natočit další film na téma Balady pro banditu. V pražském Národním divadle budu režírovat Verdiho operu Rigoletto.

Budete mít trochu volna. Plánujete odpočívat?
Prodal jsem svůj brněnský byt, rozchod s divadlem jsem nesl s bolestí. Rozhodl jsem si postavit dům na samotě, kde budu v přírodě mezi zvířaty a s velkou knihovnou v zádech. Odtud budu vyjíždět do Brna, do Prahy a vracet se zase zpátky. Když mám volno, chodím do sauny nebo se synem do kina. Sedíme tam spolu a on vzrušeně kouká na to, jak se padouši chystají zničit svět, a nakonec to dobře dopadne. Rád bych taky odjel na dovolenou. Někam, kde je teplo, slunce a málo lidí.

Budete se s Husou na provázku loučit?
Všechno, co prožívám, promítám do představení. Teď chystáme inscenaci s názvem Na protest, pokoj lidem dobré vůně. Je to o tom, jak někdo zábavně vypráví o různých nehoráznostech, které se mu staly. Série směšných příběhů, lásek a selhání. Na závěr málem shoří barák a nakonec se ukáže, že řešení je vzkříšení.

JOLANA HALALOVÁ

Slavíky, papoušky, morčata a další si mohli návštěvníci výstavy i koupit.
OBRAZEM: Botanickou zahradu obsadila hejna exotických ptáků