Jejich dědové a pradědové však dokázali vítr velmi dobře využívat k mletí obilí ve větrných mlýnech. Dnes bychom řekli, že se chovali ekologicky a využívali obnovitelný zdroj energie. Do našich dnů se dochovalo jen několik těchto užitečných pomocníků, udržovaných už jen jako technické památky a turisticky vyhledávané cíle.Kopcovitý terén moravsko-slovenského pomezí se pro zřizování větrných mlýnů přímo nabízel. Historikové jich zde v průběhu staletí zaznamenali okolo šedesáti. Stavěly se samozřejmě i ve vnitrozemí, všude, kde byly vhodné podmínky. Jen v Kloboukách u Brna jich bylo postupně až osm. Poslední z nich na návrší jižně od města pocházel z roku 1748. Vzhledem ke své strategické poloze dostal při přechodu fronty za bratislavsko-brněnské operace v roce 1945 přímý dělový zásah a vyhořel. Po 14,5 metru vysokém kolosu zůstal jen tradiční název místa „u větřáků“ a vzpomínky pamětníků. Slouží ke cti městským radním, že místní občané dokázali nakonec po tříletém úsilí mlýn obnovit a jako zcela funkční jej v červnu 1985 otevřeli návštěvnické veřejnosti. Cestou do Brna nemůžeme tuto dominantu charakteristického tvaru na obzoru přehlédnout. Jedná se o dřevěnou konstrukci s centrálním pevným sloupem, okolo kterého se pomocí dlouhého břevna může celý objekt otočit a zajistit postavení lopatkového kola vždy proti směru vanoucího větru. I když se tomuto druhu větřáků říká „německý typ“, najdete stejně konstruované mlýny až za Uralem na Sibiři. Jsou jen menší, nemají vnější místnůstku, tzv. šalandu, a připomínají spíše chaloupku na kuří nožce z filmu Mrazík.

V bývalém hodonínském okrese máme zastoupeny oba hlavní konstrukční typy – u Kuželova zděný holandský mlýn s otáčecí střechou, krytou šindelem, a v Novém Poddvorově dřevěný německý, čekající na důkladnou opravu. Kuželovský mlýn rekonstruovalo od roku 1973 Technické muzeum v Brně a vytvořilo z něho nejznámější technickou památku svého druhu v republice. Svědčí o tom nejen celoroční turistický zájem, ale i skutečnost, že Česká pošta vydala v roce 2001 dvouznámkovou emisi Technické památky – mlýny. V ní zobrazila roubený vodní mlýn ve Střehomi a na devítikorunové známce právě kuželovský větřák, nakreslený akad. malířem V. Suchánkem. Známka vyšla v nákladu 1,5 milionu kusů, dnes již rozeslaných na pohlednicích a dopisech do celého světa. K atraktivnosti Kuželova přispívá i muzejní expozice bydlení na Horňácku a upravená stodola, patřící do hospodářství majitele mlýna. Jen stěží si dnes dokážeme představit, že původně – mlýn byl postaven okolo roku 1842 – bydlel mlynář přímo v patrovém objektu zděného mlýna, který za příznivých povětrnostních podmínek mlel ve dne v noci. Mohutné lopatkové kolo se čtyřmi křídly, otáčející hlavním hřídelem, od něhož se odvíjel pohyb veškerých mechanizmů mlýna, bylo zdrojem nemalého hluku uvnitř stavby.

Nejmladším „větřákem“ v našem regionu je novostavba nad obcí Bukovany u Kyjova. Třípatrový mlýn z roku 2004, tvarem připomínající kuželovský větřák, je však jen nápaditou maketou. Slouží jako muzeum, galerie a vzhledem k příznivé poloze na návrší i jako vyhledávaná rozhledna. V současnosti tvoří tato nepřehlédnutelná stavba centrum dobře vybaveného turistického areálu. Dokládá, jak větrné mlýny mohou přinášet užitek i v době, kdy už pomalu ani není co mlít.

Autor: Josef Šolc