Jenom průvodu se zúčastnilo sedmačtyřicet skupin, převážně zástupců obcí. To je doposud nejvíc v celé historii festivalu. „Příjemné je, že i obyčejní lidé si mohou zazpívat, zatancovat a pobavit se. Úroveň se stále zvyšuje a perspektiva nemůže být taková, že by moderní světový vývoj porazil dřívější zvyky," řekl účastník festivalu, rodák z Bukovan, Břetislav Kouřil.

Hned při oficiálním úvodu devatenáctého ročníku slavnosti pravidelní diváci uslyšeli jednu novinku. Českou hymnu v podání pěveckého mužského sboru čítajícího zhruba sto zpěváků. Základní pilíře festivalu přitom zůstávají stále stejné. Stavěním ozdobené máje jej zahajují krojovaní z Bukovan. Ty na náměstí dovedl jezdec na koni s tureckým šátkem. „Jedná se o součást takzvaného banderia. Jezdily se selské jízdy nebo se jezdívalo o letnicích. Když chlapci končili pastvu koní, tryskem uháněli do dědiny," přiblížil jeden z autorů úvodního programu Milan Pokorák.

Že tradice je potřeba předávat dál, připomněl pořad pod názvem Dycky tak bývalo, aj mosí byt s podtitulem Dědictví otců. „Představuje krásnou myšlenku spolupráce mezi nejstarší a nejmladší generací. Má působit na lidi, aby si uvědomili, co dříve bývalo naprosto běžné. Například že prarodiče bydleli s kompletní rodinou," uvedl tajemník festivalu Zdeněk Langášek.

V amfiteátru kyjovského letního kina se v sobotu večer objevil na pódiu i legendární zpěvák, tanečník a sběratel lidových písní Oldřich Krejčí. Ve svých sto jedna letech zazpíval a roztleskal publikum. Vzpomněl na to, díky čemu lidové zvyklosti, písně, tance, bohatství a krása krojů Kyjovska přežívají. „Je to výchovou v rodině a ve školách," odpověděl na dotaz autorů pořadu a moderátorů večera Břetislava Rychlíka a Josefa Holcmana.

Kromě hlavních bodů jako stavění a kácení máje, jízda králů nebo mše svatá si návštěvníci vychutnali řadu menších pásem. Mezi nimi vystoupení cimbálek, dechovek či jednotlivců, výstavy umění s folklorní tematikou, přehlídku krojů obcí Kyjovska a Ždánicka nebo různé taneční a pěvecké vstupy. Mezi modernější prvky se zařadilo vystoupení Pavla Šporcla a Gipsyway Ensemble.

Zájemců o účast na folklorní „olympiádě" Slovácka rok od roku přibývá. „Výběr je velmi těžký a pro autory pořadů stresující. Není možné vyhovět všem. Snažili jsme se zohledňovat i to, jak často třeba daný soubor vystupuje. Hlavně ovšem musí projevit zájem," sdělil předseda programové rady festivalu Jiří Petrů. Slovácký rok pravidelně lahodí nejenom očím a uším, ale také chutná. Do areálu Selského dvora za kyjovským domem kultury přivezly Anna Smoláková a Helena Dřevěná z Milotic sladké pečivo typické pro období fašaňku – milosti. „Jsou z překládaného těsta, první je tukové, druhé je žloutkové. Přeloží se, nakrájí a smaží v oleji," prozradily milotické zpěvačky.

Na čtyři dny se počet lidí v jedenáctiti­sícovém Kyjovu asi zdvojnásobil. Organizačně byla proto nutná řada uzavírek, omezení a zákazů. „Děkujeme, že lidé festival tolerují a vycházejí nám vstříc. Jejich oběť představuje vůli celého Kyjova. Bez jejich pomoci by to nebylo možné," dodal Petrů.

Historie Slováckého roku sahá do první poloviny dvacátého století. První ročník i s proslulou jízdou králů lidé zažili v roce 1921, tehdy pod taktovkou Sokola. „První čtyři ročníky byly pořádané s myšlenkou československé vzájemnosti a blízkosti. I proto se mezi účinkujícími objevily nejen vybrané folklorní skupiny z Kyjovska a celého Slovácka, ale i vyslanci slovenských obcí," připomněl etnograf a historik František Synek. Festival přerušila II. světová válka a poválečná léta. Obnovy se dočkal v roce 1956 a od roku 1971 se koná pravidelně jednou za čtyři roky.

Zdroj: Youtube