Blíží se 21. srpen 1969, když prezident Ludvík Svoboda nabádá lidi na dožínkách v Břeclavi k důslednému dodržování zákonů.

„Vy jistě víte, drazí spoluobčané, že jsem prožil dost, než abych mohl dát souhlas k nezákonnostem. To nikdy neučiním. Ale myslím si, že je společenským úkolem nás všech nedopustit porušování zákonů republiky. Nedovolit nikomu, aby bezstarostně mohl mařit naše společné úsilí, vést k odpovědnosti každého rušitele pořádku. Jistě chápete, že právě v těchto dnech je to zvlášť důležité,“ otiskl před čtyřiceti lety jeho slova týdeník Slovácko.

K obavám měla tehdejší hlava státu důvod. Uplynul totiž přesně rok ode dne, kdy došlo k invazi sovětských vojsk do Československa. Zatímco v Brně v den výročí umírali lidé, na Hodonínsku docházelo podle historiků, novinových článků a pamětníků k mírnějším protestům.

„V Hodoníně neměly události takovou intenzitu, jak ji promítala televize z Brna či Prahy,“ říká hodonínský historik Miloš Hynek.

A i když Rada okresního národního výboru dne 14.8. 1969 dopředu ve Slovácku konstatovala, že v okrese nedošlo k vážnějšímu porušení klidu a pořádku a byla přesvědčená, že drtivá většina lidí odmítne všechny případné snahy a útoky směřující proti zájmům lidu a socialistické republiky, našli se lidé, kteří roznášeli letáky, vyvěsili černé prapory, oblékli se do smutečního, přerušili práci či se vydali k soše T. G. Masaryka.

„Častěji se objevují i lidmi našeho okresu rozšiřované ilegální letáky, dochází ke schůzkám různých individuí, proti postižení provokačních viníků se někde protestuje, v jednotlivých případech se objevily urážející nápisy, došlo ke zneužití nástěnek, více se angažovaným lidem začalo anonymně vyhrožovat, dochází i k poškozování národního hospodářství,“ nezastírá tehdejší vedoucí tajemník OV KSČ Jan Kumr v článku s titulkem Protisocialistické snahy nezískají podporu, který otisklo 20. 8. Slovácko.

Prohlášení, které vydalo Slovácko 27.8.1969.
„Všude je musíme veřejně odhalovat spolu s jejich protisocialistickými názory. Neustat v tom, dokud nebudou politicky a ideově znemožnění,“ brojí Kumr dál v textu proti jakékoliv snaze o odpor.

„V tu dobu byly karty rozdané, bylo jasné, že si nikdo nebude vyskakovat. Vše bylo zpacifikované,“ myslí si jeden z pamětníků, jenž si nepřál být jmenován.

„Počítalo se s tím, že přijdou tvrdé prověrky,“ vzpomíná na srpen 1969 a na to, jak asi lidé přemýšleli, ze svého pohledu Josef Holomáč z Hodonína.

Ten měl dokonce sledovat z okna domu skupinku lidí, která se 21. srpna sešla před sochou Masaryka v Hodoníně. „Šlo o část spolku lidí, kteří v osmašedesátém zhotovili výzvu proti zhruba patnáctce bolševiků v Hodoníně a kterou se policistům nepodařilo odhalit. Jenže milice a policajti už tam na ně čekali a byli připravení jakýkoliv verbální pokus o odpor rozehnat,“ vybavuje si z paměti.

To se jim podařilo, jednomu měla bezpečnost údajně sebrat fotoaparát. „Myslím, že na to tehdy nedoplatil nikdo. Byli to mladí lidé, kteří neměli ani tak odpor ke komunismu jako spíš k Sovětům,“ svěřuje se s čistě osobním názorem.

Projev odporu byl i podle něj na Hodonínsku minimální možná proto, že Hodonín byl vyhlášené komunistické sídlo. V Hodoníně se měly roznášet i letáky. „Stálo na nich něco jako běžte domů. Vzpomínám si, že u hlavní křižovatky nás přitom filmovali policajti,“ vybavuje si další muž, který byl tehdy ještě malý kluk a roznos letáků bral spíš jen jako dobrodružství. „Nešlo o žádné přesvědčení,“ dodává.

Podle článku okresní výboru KSČ v Hodoníně, který otisklo Slovácko 27. 8., se nejvýrazněji projevili dělníci ve Šroubárnách Ždánice a v Jihomoravské armaturce v Rohatci, kde zastavili na několik minut práci.