Pokud byste se chtěli do těchto míst vypravit, je nejlépe začít svou cestu v Moravanech u Kyjova. Odtud se asi po třech kilometrech dostanete do chatové oblasti Kameňák. Dále budete pokračovat směrem na Zavadilku. Cestou minete starou drtičku na kámen, dnes již rozebranou, a kousek za ní kamenolom, ve kterém se přestalo těžit po špatném odstřelu v druhé polovině 20. století. Asi po dvou stech metrech narazíte na starou polorozbořenou chalupu, které se dodnes říká Hudcova samota, po jejich majitelích. Zatímco po pravé straně budete mít právě tuto chalupu, po levé uvidíte rozsáhlejší rovinatou plochu, kterou nelze přehlédnout. A to je právě místo, kde se rozprostíral už zmíněný rybníček, za kterým stál Vitáskův mlýn.

O Kameňáku se mnohá desetiletí traduje, že název zdejší chatové oblasti je odvozen od existence zdejších kamenolomů, ve kterých se těžil kámen pro široké okolí odnepaměti. A jaká je vlastně skutečnost? Název vznikl již v dávných dobách a je spojen právě s naším Vitáskovým mlýnem. Zřejmě díky blízkým lomům byl postaven z kamene, což pro okolí nebylo zrovna obvyklé. Mezi místními se patrně proto začalo říkat Kameňák. Tento název se v průběhu času rozšířil i na okolí a přetrval až dodnes. Vlastně je to jedna z mála vzpomínek, která nám zaniklý Vitáskův mlýn připomíná a snad i ještě dlouho bude.

Trocha historie
Co říkají historické prameny? Ve Vitáskově mlýně byl mlynářem Jan Forman a jistý Martin Vitásek, původem z Buchlovic, který se do něj někdy kolem roku 1850 přiženil. Vitásek žil na mlýně jen krátce. Brzy na něm hospodařila jeho dcera Marie, provdaná za Václava Zbořila. Záznamy, kdy byl mlýn vystavěn, neexistují. S největší pravděpodobností byl vystavěn dříve, než kam sahají písemné zmínky o něm. Moravany, tedy i Kameňák, spadaly pod buchlovské panství, kde sídlili páni z Petřvaldu. Právě oni byli velkými budovateli. Zajímali se také o jihozápadní část Chřibů, kde mimo jiné přestavěli bývalou vodní tvrz v Moštěnici na lovecký zámeček. Ke své budovatelské činnosti používali i kámen z moravanských lomů, hojně využívaných za jejich vlády nad buchlovským panstvím. Snad právě v tomto období byl mlýn vystavěn. Pak bychom jeho vznik mohli vročit zhruba do 17. či 18. století.
Kdy a za jakých okolností mlýn zanikl, archivní prameny rovněž neuvádí. Stalo se tak nejpozději ve 20. století, kdy už Moravanští vozili obilí k mletí na mlýn zvaný Větřák. Ten se nacházel na kopci směrem z Moravan ke Kostelci a říká se mu tak dodnes. Mlýn na Větřáku sloužil lidem ještě v padesátých letech 20. století. A podle čeho vznikl jeho název? Podle silných poryvů větru, které byly pro zdejší místo typické. Nepřipomíná to trochu původ vzniku názvu Kameňák?

Pověst o strašidle
Stará zkušenost říká, že kolik mlýnů, potoků a mostů, tolik hastrmanů. S těmito zelenými kumpány s mokrými šosy se setkáváme ve starých lidových pověstech všude a jsou tedy také na Chřibech a v podchřibském kraji. Poslechněme si, co se od pradávna vypravuje v Moravanech u Kyjova, jak to slyšel před sto lety nebožtík stařeček Domanský od svého taky stařečka:

Cestú z Kyjova k Cimburku musíš přes Moravany a kolem Kameňáka. Dnes sú tam na obúch stranách enom veliké skaly a kamenolom. Ale kdysi tam býval aj mlýn na potoku. V tem mlýně, který patřil Vitáskovi, prej tam strašívalo. Pravda, nadělalo jim to moc starostí a škody, protože na noc se kola dycky zastavily, takže mohli mlet enom ve dně. Mlynář mlél sám a k pomoci mňél enom svoju jedinú céru. Nemohl tam nikeho zehnat, kdo by mu pomáhal. Každý se tomu mlýnu vyhýbal, protože tam strašil hastrman.

Až tu jednú ide kolevá mlýna krajánek, takový mlynářský pomocník, který býl veseléj a nebojácnéj povahy a ve svojem díle se dobře vyznál. Tož ten tam ve mlýně zostál. A že voda teče aj i v noci a mletí bylo dost, řekl si, že by bylo škoda nechat mlýn zahálat. Pustil teda kola aj i na noc. A jak to už bývá, že strašidla ve dně nechodijú, tož aj i téj noci ke dvanástéj přišlo. Kola se zastavily a voda přetíkala na prázno. Šél se krajánek podívat, co v tem vězí. Uvidí mužíka ve slováckým kroji vystrojenýho a mokrýho od botú až po vlasy. Jak mlynářskýho uviděl, hned seskočil do tůňky a byl ten tam.
Druhéj noci se objevil znova, ale mlynářský, jak by nic. Dělál veselo svoje – hoblovál, vrtál cosi do dřeva a tak. Ale že ten hastrman byl velice zvědavý a huba mlynářskýho se mu zdála velice dobrá, tož se odvážil blíž a prej: „Co děláš?“. „No co bych dělál. Bude v Kyjově asenda a tož jim dělám míru pro legrúty,“ povídá mlynářský. „Já, tož to bych se chtěl taky změřat,“ povídá hastrman. „Tož poď, já tě změřám,“ mlynářský na to. Tož si teda hastrman stúpl pod tú divnú míru a v tem mu cosi kláplo přes hlavu a už býl v pasti. A dostál jich tolik, co se do něho vlezlo. Prosil, dušovál se, až ho ten mlynářský pustil. Ale musel slíbit, že se už nigdá nevrátí. A tak býl pokoj.

Ale ten mlynář mňél céru mlaďučkú a pěknú, jak obrázek. Jaký teda div, že se do sebe ti dvá zamilovali. Ale mladík nechtěl tú děvčicu zadarmo. „Až se ve světě ešče nečemu přiučím, tož se vrátím,“ povídá. A tak šél do rovin za řeku Moravu. U Veselí je takový dřevěný most a dyž tam ide, uvidí na něm zaséj teho vyšňořenýho hastrmana z Vitáskovýho mlýna. Mňél takový široký gatě, dúle otřepaný, z konopí pěknú lněnú košulu s vyšívkama a na hlavě klobúk s pestrýma krepinama. Tu se mlynářský nahl k tomu mostu a cosi tam začál vrtat a kutit. „Co děláš?“ ptá se hastrman. „Ale co, chcu tu postavit dřevěnú míru pro vojáky.“ Dyž to hastrman uslyšél, enom sa mihl a už býl v Moravě. Od tech časú ho tam už nigdá nigdo neviděl. Možná, že šél dál zaséj inší lidi strašit a zlobit.

Po čase se mlynářský zaséj vrátil na Kameňák do mlýna k Vitáskom. Tá cérka ešče na něho čekala slobodná. Tož se vzali, ale protože neměli děti, zostál mlýn bez dědiců. Až jednú došla velká voda a mlýn sebrala. Dnes tam po něm nenandeš ani památky.

Pověstí o vodnících je celá řada. Jistě se k dalším vodníkům a jiným strašidlům v našem seriálu báje a pověsti regionu vrátíme. V příštím díle ale strašidla opustíme a vrátíme se k reálné historii. Povíme si něco o nemocech našich předků. Byť je to téma trošku morbidní, věřím, že bude přesto zajímavé.

MICHAL BAŠČAN