Výstava členů SVUM, kterou nyní svým přiznivcům nabízí hodonínská Galerie výtvarného umění, patří svým rozsahem i významem k dosud největším. Vedle pěti víceméně hostujících autorů se na ní prezentuje celkem bezmála dvěma sty díly třiatřicet nejvýznačnějších členů spolku.

„Výstavu jsme připravovali téměř rok. Se členy dnešního, obnoveného spolku jsme se dohodli na jisté koncepci a provedli průzkum, abychom zjistili, co existuje v muzejních a galerijních sbírkách jak České tak Slovenské republiky. Odtamtud většina vystavených děl pochází,“ říká autorka výstavy Ilona Tunklová.

Kromě toho, že se návštěvníci pokochají krásou exponátů, v čem spatřujete význam této výstavy?
Jednak je to důstojná oslava stého výročí významného spolku, jednak připomínka tradic, na které je dobré navazovat. Připomenout, že v Hodoníně vzniklo něco jedinečného pro velké kulturní povzbuzení v té době hodně německého města a že díky tomu, že umělci vybudovali Dům umění, v němž se prezentovali, vlastně vypěstovali v obyvatelstvu sounáležitost a vztah k umění.

Jak známo, oni nejen tvořili, ale vykazovali i bohatou osvětovou činnost…
Ano, jistě. Snažili se budovat muzejní sbírky například keramiky a výšivek a různými kursy pomáhali lidovým tvůrcům k určité kvalitě a povznášeli tak lidovou uměleckou tvořivost. Navíc pravidelně pořádali prodejní výstavy, takže v domácnostech se dodnes objevují jejich díla. Lidé se tak učili kupovat kvalitní originály, což je poučné i pro současnost, kdy se kupují reprodukce a plakáty, jak to propagují módní časopisy. Umělecké atmosféře Hodonína prospěl i fakt, že se vytvořil okruh výtvarníků, kteří se v něm natrvalo usadili. Jmenujme Bedřicha Saňu, Karla Nováka, Ferdu Štáblu či v nedalekých Hovoranech tvořícího významného medailéra Václava Adolfa Kovaniče.

Členové spolku se orientovali především na národopis, ale zdá se, že přitom byli velmi moderní. V dílech řady z nich je patrný impresionismus.
Na svou dobu byli skutečně velmi moderní. Většina z nich působila v zahraničí – v Mnichově či ve Vídni, další jezdili na studijní pobyty do Itálie a Francie. Tam se s impresionismem, který se k nám dostával s jistým zpožděním, seznámili a tvůrčím způsobem jej do svých děl dokázali převést. Inspirativní pro ně byla především barbizonská škola, tedy okruh umělců tvořících přímo v přírodě, což bylo blízké i jejich naturelu.

Na tuto výstavu údajně má navazovat ještě jedna další. O co půjde?
Bude to druhá část výstavního projektu, kdy jsme se dohodli s obnoveným spolkem SVUM, že se bude prezentovat svou vlastní výstavou, jež připomene zase jeho historii, to znamená od roku 1990 do současnosti. Nebude to výstava jen jeho členů, ale připomenou se i ti autoři, kteří byli členy původního spolku a ještě stačili být u zrodu toho dvakrát obnoveného, tedy Bedřich Saňa, V. A. Kovanič, Karel Novák, Cyril Urban či František Nikl. Výstava začne 12. prosince.

Součástí vernisáže stávající výstavy byl křest knihy Jana Andryse Sladké s hořkým. Jak došlo k jejímu vydání?
Jan Andrys byl v pořadí druhým tajemníkem spolku a sepsal knihu pamětí, v níž vzpomíná, jednak co sám prožil, jednak posbíral vyprávění přátel nebo čerpal ze starší literatury. Psal v nich o životě spolku a výtvarníků, kteří v něm působili. Je to nostalgické, ale příjemné čtení o časech dávno minulých

Jaký podíl na té knize máte vy osobně?
Z rozsáhlého rukopisu jsem vybrala nejzajímavější texty, seřadila je a doplnila o reprodukce a dobové fotografie. O grafickou úpravu se postarala akademická malířka Dagmar Kučerová. Knihu ve spolupráci s nakladatelstvím Albert v Boskovicích jsme pak v tisícovém nákladu vydali ke stému výročí spolku. Jsem ráda, že se to podařilo. Cítila jsem to jako dluh vůči člověku, kterého jsem měla možnost na sklonku jeho života poznat a kterého jsem si vážila.