Popis pohřebních zvyklostí spojených s posledními věcmi života příslušníků germánského kmene Kvádů patřících do širší skupiny Svébů byl vlastně jakousi labutí písní pro tyto dlouhodobé obyvatele Hodonínska. Zanechali zde nesmazatelnou pečeť, ale i jejich osud se nakonec definitivně naplnil v průběhu neklidné doby stěhování národů s charakteristickými velkými pohyby jednotlivých společenstev po vpádu hrozivých kočovníků z Asie, nazývaných Hunové. Pod sílícím tlakem dalších soupeřících kmenů hledajících své místo pod středoevropským sluncem opustili Svébové nejpozději v poslední čtvrtině pátého století svoje dosavadní sídla, ať už k tomu byli přímo vojensky donuceni, anebo šlo o víceméně pokojný ústup před stále dotěrnějšími nájezdníky.

Zdá se, že nezanikli úplně na rozdíl od řady jiných kmenů v dějinách raného středověku, nýbrž si jejich určitá část našla nové zázemí u spřáteleného kmene Alamanů v oblasti dnešního jihozápadního Německa a Švýcarska. Alespoň takto hovoří výsledky nejnovějšího bádání, které tento přesun postihují v množství naprosto shodných archeologických nálezů na obou dosti vzdálených územích.

Šperky hovoří

Hlavně na základě ženských šperků a bojovnických zbraní ukládaných v tomto období tentokrát ke kostrovým hrobům je zřejmé, že nejde jen o obvyklé společenské a obchodní kontakty. Velmi pravděpodobně tak i někteří z „hodonínských“ Svébů odešli za svojí šťastnou hvězdou hodně daleko od svého původního domova.

Ještě nejméně na další stovku let obsadili Hodonínsko Germáni ze severnějších oblastí, kteří na rozdíl od předchozích nebyli příliš dotčeni romanizací a lákalo je spíše bohatství již v podstatě vojensky nechráněných římských provincií za Dunajem.

Po Rugiích a Herulech proslulých drancováním kdysi kvetoucích městských sídel se na naší scéně objevují Langobardi, neboli dlouhobradí. Přestože na hodonínském katastru nemáme dosud až na jedinou, ovšem nepříliš jistou výjimku pozůstatky hmotné kultury typické pro zmíněné tři kmeny k dispozici, pak na základě bohatých nálezů ze širšího okolí, zejména z Lužic, se můžeme domnívat, že také toto staré tradiční komunikační centrum při řece Moravě nezůstalo nevyužito.

To by mohl potvrzovat zmíněný, prozatím jediný, a tudíž unikátní nález, který je však v údaji přesného místa objevu velmi neurčitý. Jedná se o bronzovou, vrubořezem zdobenou sponu s polokruhovitou záhlavní destičkou a se zoomorfně utvářenou nožkou, pro niž již existují paralely z blízkého Dolního Rakouska datované do druhé poloviny pátého století.

Velkým mínusem pro naše účely jsou uváděné stručné nálezové okolnosti hovořící o povrchovém sběru v místní části Bažantnice, navíc se teď spona nachází stále v soukromém držení. Nelze totiž vyloučit, že jde spíše o jeden z mnoha podobně nacházených artefaktů na známějších lokalitách oblíbených místními i vzdálenějšími hledači s detektory kovů.

Samotní Langobardi rozšiřující svou moc na bývalé římské území v Panonii, čili v Maďarsku, se nakonec roku 568 přesunuli na jedno z klíčových území někdejší světové velmoci - do severní Itálie.

Hlavním důvodem bylo nebezpečné spojenectví s kočujícími asijskými Avary, ovšem s jejich odchodem z jižní Moravy souvisí zřejmě příchod prvních Slovanů pronikajících sem nejspíše bělokarpatskými průsmyky z již dříve jimi obsazeného Slovenska.

Slované za Germány


O tom, jak celá výměna Slovanů za Germány probíhala, nevíme skoro nic určitého a prokázat vzájemné styky není prozatím v možnostech současné vědy. Stopy nejstarších osadníků nebyly sice dodnes v Hodoníně objeveny, vzhledem k existenci významných časně slovanských sídlišť v nejbližších obcích, kupříkladu v Mutěnicích a Mikulčicích, je to jistě pouze otázka času.

Na dokumentaci všech výše zmíněných nalezišť daných kultur se v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v největší míře podíleli pracovníci mikulčické pobočky archeologického ústavu vedení Z. Klanicou.

Autor: Jaromír Šmerda