Již legendární národopisec a zakladatel moderní archeologie Luboš Niederle spolu s ředitelem kyjovského gymnázia Josefem Klvaňou zastihli ve druhém desetiletí dvacátého století bohuslavický kroj na ústupu. „Kroj v Bohuslavicích zanikl ve svém celku už dávno. I jeho poslední zbytky se vytratily se začátkem dvacátého století. Dnes se nosí v Bohuslavicích poloměstský šat obyčejný: muži nosí šat látkový, nohavice ven z bot, ženy dlouhé sukně, kacabajky a šátek pod bradu,“ psal v roce 1918 etnograf a pedagog Klvaňa.

Přesto se těmto sběratelům podařilo původní kroj pomocí pozorování, výpovědí a různých záznamů popsat. „Původní bohuslavský kroj nebyl, jak uvádí Klvaňa, nikde vyobrazen. Proto jeho jediným dokladem jsou popisy dochované prostřednictvím sběratelů z devatenáctého a počátku dvacátého století,“ podotkl folklorista a lékař Jan Pavlík s tím, že místní sběratelka Ljuba Heimrichová, podle výpovědi své stařenky Anny Budínkové z Bohuslavic a sesbíraných starých fotografií, uvádí mírně odlišný popis. „Posouvá dobu zániku kroje téměř do poloviny dvacátého století. Je však možné, že tento kroj nebyl zcela původním, ale již pozměněným,“ domnívá se Pavlík, člen Kulturně historické společnosti bohuslavské.

Jejím počinem bylo obnovení klasického bohuslavického kroje. Ten je velmi podobný kyjovskému severnímu kroji. „Oděv chlapce na hodech vypadal tak, že měl vysoké boty, mezi botami a žluticemi (kalhoty, pozn. red.) byly modré pletené punčochy. Kalhoty se zavazovaly na pentli,“ popisuje mužský kroj Pavlík. „Žlutice byly mírně vyšívané v oblasti poklopce. Oblékala se normální bílá spodní košile a na ni sváteční s baňatými rukávy. Kordulka (spodní vesta, pozn. red.) byla z tmavomodrého sukna s jemnými výšivkami vzadu. Při chladnějším počasí se oblékala „marýnka“ s dlouhými rukávy. Tu ale nemáme obnovenou,“ pokračuje s tím, že společnost obnovila základní korpus. „Klobouk se nepodařil z fotografií výrazněji rozlišit. Patrně byl podobný kyjovskému. Sporem je, jak vypadal řemen. Kroj jsme obnovili s řemenem, který je na Kyjovsku obvyklý,“ uzavřel popis bohuslavického svátečního mužského oděvu. Ten nechala společnost s pomocí kyjovské radnice ušít v Lidové tradici a řemeslech v Uherském Ostrohu.

Také ženský oděv spatřil znovu světlo světa v Uherském Ostrohu. „Byla zachráněná řada jeho součástí a jeden je k dispozici k nahlédnutí v kyjovském muzeu. Vycházeli jsme z této podoby a návrhu paní učitelky Heimrichové,“ přiblížil vznik ženského kroje Pavlík a pokračuje popisem. „Původně se nosívaly boty, kterým se říkalo jojky. Dneska se nahradily polovysokými šněrovacími střevíci. Sukně bývaly delší. V této oblasti se neuchytly prvky, které vedly u řady krojů jižního Kyjovska ke zkracování, naškrobení a načančání sukní. Tady zůstával velmi pěkný, střízlivý, nepříliš škrobený kroj sestávající z bílého rubášku a sukně. Ty bývaly barevné. Vpředu bývala pěkná vyšívaná zástěra. Navrchu jupka, košilka s rukávy svátečně baňatějšími s podvazadlem. Kordulka byla střízlivější, úzká, černá, zdobená lemem, nejčastěji s barevným růžovím,“ uzavírá nástin ženského oděvu Jan Pavlík.

Ten nyní pracuje na scénáři k obnovení hodového zvyku – stínání berana. „Před dvěma lety se tady uchytila hodová tradice. Bylo to bezprostřední. A bylo vidět, že se tím mládež začíná bavit. Letos se chystá třetí repríza hodů, a na tu připravuji takovou vložku – stínaní berana,“ poukázal na starý zvyk Pavlík.