„Přijíždíme ze země, kde je život uvolněnější a větší relax. Tady po nás žádali dochvilnost, a tak nám chvíli trvalo, než jsme si zvykli,“ usmívá se vedoucí třiadvacetičlenného souboru Juan Pakomio.

Přiletěli jste speciálně na festival do Strážnice, nebo máte vystoupení ještě někde v Česku či v Evropě?
Jsme tu jen na čtrnáct dnů. Vystupovali jsem na festivalu ve Frýdku–Místku a pak už jen ve Strážnici.

Jaké máte z návštěvy pocity?
Budeme odjíždět s příjemným dojmem, protože lidé jsou zde velmi upřímní a milí. Měli jsme také příležitost poznat spoustu míst. Zaujalo nás, že je zde hodně zeleně. Budeme odjíždět s přáním, opět se na festival vrátit.

Váš soubor se jmenuje Tautanga. Co to znamená v překladu?
Název pochází z dávné historie, kdy muži potřebovali získat bojovou sílu, aby například lépe házeli kopím. Znamená bojové umění, které vede ke zdokonalení fyzičky bojovníků. Název souboru Tautanga jsme dali proto, že je to velmi staré slovo a je to jedna ze schopností, kterou v dávné době bojovníci potřebovali posílit.

Na festivalu předvádíte tanec, jenž znázorňuje osídlení vašeho Velikonočního ostrova. Povězte nám o něm něco.
Náš tanec je vyjádřením jedné z mnoha legend. Tančíme ho proto, aby publikum vidělo, co u nás bylo tradiční. Existuje více druhů tanců, mezi ně patří hoko, a právě ten ukazuje přípravu na válečné souboje a tažení. Další tanec orira Rapa Nui tanečními pohyby vyjadřuje citový vztah lidí k jejich ostrovu.

Na konci vystoupení jeden z bojovníků zvedl ruce nad hlavu a hrozivě zakřičel do publika. Co to znamenalo?
To byl pozdrav a poděkování za všechno.

Pro nás jste velmi exotičtí a na festivalu máte obrovský úspěch. Těší vás to?
Jsme spokojení s jinou věcí, že jsme měli příležitost vystupovat před dětmi, a ty od té chvíle budou mít ponětí, že uprostřed Pacifiku existuje nějaký Velikonoční ostrov. Nerozlišujeme úspěch a neúspěch, všechny zkušenosti, které získáme, jsou pro nás cenné. Potlesk, který jsme tu měli, posiluje naše vědomí, že jednou budeme mít možnost se zase vrátit.

Je váš tanec na ostrovech tradiční jako je u nás folklor, nebo je to už záležitost umělá, dělaná spíše pro turisty?
Tance a písně mají historický základ. Na Rapa Nui, kde žijí čtyři tisíce obyvatel, existují tři velké folklorní soubory. Každý se ale věnuje jiné oblasti. Jeden je například více orientovaný na západní kulturu a používá elektrické kytary či bubny, a ten náš je stoprocentní folklor.

Tanec je poměrně fyzicky náročný, vaši předkové museli mít výbornou kondici. I vaši tanečníci trénují fyzičku, jak je vidět.
Je to genetická záležitost. Na ostrově se i hodně sportuje, navíc tančíme celé dny.

Tanečníci jsou výborní, ale rodí se na ostrově i hodně talentovaných muzikantů?
Všichni obyvatelé ostrova mají nějaké spojení s kulturou, takže se už odmalička učí hrát na nějaký hudební nástroj.

V souboru jsou samí mladí lidé. Čím jsou v soukromém životě?
Celkem je nás v souboru třiadvacet, většina studuje a někteří už pracují. Na ostrově není žádná univerzita, takže musíme studovat vysoké školy v Chile. Ve sboru máme doktora, právníka, psychologa, fyzioterapeuta a ze mě za rok bude gynekolog.

Dá se u vás živit tancem? Děláte to profesionálně?
Ano, ale naším snem je vystudovat, abychom tím poděkovali svému ostrovu. Na devět měsíců v roce odjíždíme na studia do Santiaga s tím, že po nich se na ostrov vrátíme.

Chcete šířit vaši kulturu po celém světě, ale pak se chcete znovu vrátit a na ostrově pracovat a žít?
Ano, přesně tak. S tím záměrem jsme už soubor založili, abychom nejen po Chile, ale i v dalších zemích světa dávali ve známost naši kulturu, ale vždy s úmyslem vrátit se.

Kdy jste založili soubor?
Je to osm let nazpět, v roce 2002. Když větší skupina z nás odjela za studiem do Santiaga de Chile, tak jsme tam založili soubor. Ale na Velikonočním ostrově jsme tancovali v jiných souborech.

Mimochodem, v pátek večer jste spěchali z vystoupení, protože vaši fotbalisté hráli fotbal se Španělskem. Jak jste dopadli?
Včera jsme prohráli, mrzelo nás to, ale postoupili jsme.

A jak si myslíte, že dopadnete celkově?
Bude to těžké, protože máme hrát s Brazilií, ale nikdy se neví, jak to dopadne, co se může stát.

Jak se vám líbí moravský folklor, případně, co vás z něj nejvíc zaujalo?
Dost věcí. Nejvíc, jak ženy vydávají při zpěvu takový zvláštní zvuk.

Myslíte juch, juch, juchůůů!?
Ano, přesně to. A také, že vaši folkloristé používají basu či housle, což jsou nástroje pro vážnou hudbu.

Vaše „kroje“ jsou hodně skromné, jak se vám líbí ty naše? Protože v tom jsou naše kultury rozdílné.
Jste moc navléknutí. Člověk musí mít moc velkou představivost, co se pod krojem skrývá.

To my ale také, když se podívám na pokrývky tanečníků…
(Smích) No, hlavně je to tak kvůli podnebí, protože na našem ostrově je tropické. Navíc u nás není žádný textilní průmysl, takže se odjakživa používá peří a jiný rostlinný materiál.

Přežili jste pobyt na Moravě bez problémů, když jste se stravovali českou kuchyní?
Ne že bychom měli problémy, ale samozřejmě strava je tu jiná. Rozdíl je hlavně v tom, že my jíme hodně maso, ale tady se jí hodně chleba.

Ochutnali jste slivovici?
Ano, a to i přesto, že alkohol nepiji. Slivovice je na mne moc silná.

U vás na ostrově se také pálí nějaký alkohol?
Ne.

Jaký je národní nápoj a jídlo na ostrově?
Jíme hrozně moc ryb. Na tom samém místě, kde rybu ulovíme, založíme oheň, rozžhavíme kámen, rybu připravíme a jíme ji se sladkými bramborami. A k tomu si dáme banán. Alkohol všechen dovážíme, nemáme tam žádnou výrobu. U nás vše funguje na bázi cestovního ruchu a z toho žijeme.