Před Hotařskú búdú z roku 1896 z vozu seskakují rychtář, fiškál, obecní písař, strýc horný, hotaři a samozřejmě uniformovaný strážník s bubnem. „Vážení horní, dolní, domácí i přespolní od této chvíle, co zařážáme horu, nesmí nikdo cizí do vinohradů vstúpit. Děti samy sem nesmí chodit a v den sobotní se tu už nesmí ani dělat. Hrozny zrajú a zaměkajú. Ta naša radost, dobré vínečko, sa v nich robí. Tak pokleknime na kolena a pomodlime sa,“ začíná svoji řeč rychtář.

Přichází také varování pro ty, kdo zákaz poruší. Jako trest jim totiž hrozí kruté tresty, od odseknutí končetiny až po pověšení za hrdlo. Dozrávající hrozen může utrhnout a sníst jen těhotná žena. „Tento zvyk vyplývá z horenského práva z patnáctého století,“ připomíná starostka Renata Smutná. Právní normu zavádí do Strážnice majitel zdejšího panství ještě před husity, v roce 1417 pan Petr z Kravař.

Scénu, která vrací hosty sobotní akce hluboko do minulosti, sleduje i Jiří Gottwald z Ostravska. „Myslím, že dobré, když se člověk dozví něco z historie a poučí se, pak se může bavit. Rád piju dobré víno a mám rád muziku, tak jsem sem přijel poprvé už před dvanácti lety,“ říká Severomoravan se skleničkou bílého. A mezi folklorním programem doprovázeným cimbálovou muzikou a začínajícími tanečky pod rozpumpovanou Svárovankou si odchází vybrat další vzorek vína na traťový košt.

O jeho organizaci podobně jako celého Zarážání hory se starají strážničtí zahrádkáři, a to spolu s městem. „Zarážání hory se tady požádá nepřetržitě od konce války. Sám jsem za něj chodíval už za svobodna, a to jsem se sem přiženil v roce 1975,“ vzpomíná předseda místních zahrádkářů Jaroslav Gazda. Zároveň říká, že v posledních letech sem míří kolem pěti set návštěvníků.