Vnuk jednoho ze zakladatelů Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou, tlumočník – překladatel, otec tří dětí a malíř v jedné osobě, Dušan Zeman, se vrátil do krajiny jeho dědy, Josefa Zemana, a v srdci Horňácka předvedl svou tvorbu.

Proč se věnujete zejména krajinomalbám a folklórním výjevům?

Silný vztah k přírodě jsem zdědil po otci, krajinu obdivuji ve všech ročních obdobích. Dá se říct, že jsem jejím neustálým pozorováním svým způsobem postižen. Folklór byl součástí mého života již od dětských let. Jako syn kontráše cimbálové muziky jsem vyrůstal v prostředí horňáckých písniček. Moje olejomalby - figury jsou vzpomínkou na časy mého dětství, proto nejraději zobrazuji dětské motivy.

Jaké vzpomínky máte na dědečka Josefa Zemana?
Dědeček Zeman byl v rodině naprosto nezpochybnitelná autorita. Právě z jeho podání si pamatuji, jak hráli a zpívali veličtí hudci lidové písně. Měl pověst filozofa a dobrého znalce dějepisu a zeměpisu. Často jsem byl svědkem jeho filozofických a politických polemik s přáteli, kteří jej často navštěvovali. Jeho nejlepším přítelem byla jistě kniha. Někdy jsem se jej snažil nachytat z jeho zeměpisných znalostí, což se mi bohužel nikdy nepodařilo. Poslední vzpomínkou na něj je období, kdy bojoval se zákeřnou nemocí. Navenek se choval, jako by měl jen chřipku. Téměř pokaždé, když jsem jej s otcem navštívil, utrousil na tátu poznámku: „Počúvaj, měu bys s chuapcem zajít k holičovi“…

Chcete pokračovat ve stopách moravských malířů i v budoucnu?
Až po nějaké době jsem si uvědomil, že moje malířské směřování se víceméně shoduje s moravskými malíři, tvořícími již dávno přede mnou. Vedle realistických krajin Slovácka a horňáckých krojovaných figur se zaměřuji také na dětské figurativní náměty, kterými jsou většinou moje děti. Mám rád také motivy s duchovním zaměřením.

Co vás nejvíce inspiruje?
Zdánlivě obyčejné věci, které si často ani neuvědomujeme - teplé sluneční paprsky v krajině, protisvětlo, kontrast zářivých barev horňáckého kroje, zanedbaná stodola, obehnaná polorozpadlým pláňkovým plotem, polední slunce, klouzající po květech muškátů. Je toho tolik.

Jaké pocity ve vás vyvolá slovo tradice?
Jednoznačně odkaz způsobu života našich předků, prověřený mnoha desetiletími, plný poctivého přístupu k životu, k práci, a s tím souvisejících lidových zvyků, při nichž je lidem po těžké práci dopřán odpočinek jak tělesný, tak i duševní. Patří sem lidové slavnosti, náboženské obřady, písnička, muzika, tanec, ale také huteček dobréj režnéj a békání chuapú…