Jsem taková figurka, přeju si druhou ligu v Hodoníně, říká nestor fotbalu

Neobjevuje se přitom jenom na duelech mužů, ale i mládežnických týmů. „Dělá mi radost dívat se na zápasy dvanáctiletých nebo třináctiletých. Jejich rodiče umí udělat výbornou atmosféru," tvrdí. Ačkoliv pochází z Rychnovska na východě Čech, jeho srdce si získal jih Moravy. S fotbalem začínal v Hodoníně, kde se potkal třeba s bývalým hráčem Zbrojovky Brno Vítězslavem Kotáskem. „Zavolali si nás tak jednou ze Zbrojovky a postavili vedle sebe. Víťa měřil metr devadesát, já měl metr semdesát pět. Říkali mi, vy jste výborný fotbalista, ale na nás jste moc malý. Tehdy do Brna chodili jenom velcí chlapi. Rozhodně jsem se ale neurazil," popisuje.

Zdroj: archiv autora

V roce 1964 narukoval na vojnu do Vyškova, tam potkal své tři budoucí spoluhráče, s nimiž poté zářil v Dubňanech. Přestože je vyučený automechanik, o čtyři roky později dostal nabídku ze sousedních Dubňan, kde začal pracovat v dole 1. máje jako zámečník. V obci poté prožil své nejlepší roky fotbalové kariéry.

Zdroj: Deník / Redakce

Baník i díky výkonům svědomitého záložníka Vyškovského bavil davy fanoušků. Postoupil do krajského přeboru a naháněl nejlepší týmy soutěže. „Měli jsme výbornou partu a lidi za námi šli. Když jsme dohráli domácí zápasy, říkali, že už se těší za čtrnáct dní na další. Když jsme hráli derby s Kyjovem nebo Ratíškovicemi, přišlo až 2500 fanoušků. To je dnes nepředstavitelné. Drželi jsme pospolu a šli jsme utkání zapít do hospůdky. Ale platili jsme za sebe, i když se nám dařilo. Dneska v Hodoníně vidím, že kluci dohrají zápas a každý škrabe ukazovátkem na mobilu, nebaví se mezi sebou o zápase. Pak odjedou autama pryč, protože každý je odjinud. My jsme byli dědinská parta a prožívali to spolu," vzpomíná.

Zdroj: DENÍK/Libor Kopl

S Dubňany se podíval i za hranice. Při výměnném pobytu vyjel na týden do sovětské Voroněže. S Baníkem si na jihozápadě Ruska zahrál fotbal s tamním týmem, který sestoupil z první ligy. Vyškovský a spol jednoznačně prohráli. „Bylo to na začátku listopadu a mínus dvanáct stupňů. Kvůli mrazu to nemělo tu správnou atmosféru, lepší bylo, když dojeli Rusáci k nám," říká Vyškovský.

Zdroj: archiv Petra Vyškovského

Z Voroněže si přesto odvezl zážitky, na které vzpomíná dodnes. „Když jsme tam přijeli, viděl jsem partu žáčků a mě napadlo, že jim dáme žvýkačky. Řekl jsem i spoluhráčům a tak jsme těm ruských děckám rozdávali žvýkačky. Věděli jsme, že na to letí. Připadali jsme si jako Američani," směje se Vyškovský, jen tehdy alespoň povrchně poznal způsob života v tehdejším sovětském svazu. "Když jsme dojeli na hotel, už nám dávali stoličnou vodku, pamatuju, že do všeho cpali strašně moc zeleniny," zmiňuje.

Zdroj: archiv Petra Vyškovského

Po skončení aktivní kariéry se dal na trénování a plnil roli funkcionáře. Postupem času se přestěhoval do Hodonína. Trénoval namátkou Dubňany, Starý Poddvorov, hodonínský Nesyt, kde vedl i ženské družstvo. Postupem času se stal i členem okresního svazového výboru. „Ne všechno v mém životě bylo dobré. Dostal jsem se svého času taky na šikmou plochu s alkoholem. To se o mně ví. Jak člověk chodil po schůzích a nalévali mu, spustilo se to," míní Vyškovský.

Zdroj: Deník/ Jiří Sejkora

Nyní je nepřehlédnutou tváří fotbalu v Hodoníně. „Jsem už taková figurka, mám tisíc přátel, ale i nepřátel. Jsem rád, když jedná někdo na rovinu," zmiňuje milovník fotbalu. Čas si zpestřuje také jako hlasatel na zimních turnajích malých fotbalistů v Dubňanech. I když už zažil leccos, ještě jedno přání má. „Než umřu, chci zažít druhou ligu v Hodoníně. Vidím, že máme na to hrát v první polovině té soutěže, ale posun zatím nevidím," dodává Vyškovský.

Zdroj: Deník / Zdeněk Vlach