Předchozí
1 z 6
Další

Marian Steinhübel svázal život s fotbalem.Zdroj: archiv

Navíc rodákem z Lučence byl také bronzový medailista z evropského šampionátu v roce 1960 a autor fotbalových Ladislav Kačáni. „Dokonce to byl kamarád mého otce,“ říká dnes šestašedesátiletý Marian Steinhübel.

Marian Steinhübel svázal život s fotbalem.Zdroj: Deník / Petr Turek

Ten s fotbalem začal právě v Lučenci, a to už v přípravce. A za tamní Spojené závody si zahrál za žáky i v dorostu. „Právě v dorostu jsme hráli krajský přebor, v němž jsme tři sezony po sobě skončili na třetím místě. Přitom nad námi byla už jen dorostenecká liga,“ vzpomíná Steinhübel.

Už tehdy se chtěl věnovat hlavně tělovýchově. Studoval střední pedagogickou školu. Jenže pro jeho ročník neotevřeli specializaci na tělovýchovu. „A právě kvůli tomu jsem přešel na vojenskou školu a dostal jsem se do Banské Bystrice. Tam jsem taky hrával dva roky za Stavoindustrii Radvaň,“ pokračuje lučenecký rodák, který později spojí svůj život s jižní Moravou.

Marian Steinhübel svázal život s fotbalem.Zdroj: archiv

Kvůli zdraví a práci v armádě ale po dvou letech hráčskou kariéru ukončil. A také se přestěhoval, v roce 1981 se dostal do Hodonína. „Hned mě pověřili, abych dělal vedoucího mužstva Dukly Hodonín. Tím jsem byl do roku 1985, kdy jsem z armády odešel,“ přibližuje konec armádního angažmá Steinhübel.

Marian Steinhübel svázal život s fotbalem.Zdroj: Deník/Libor Kopl

Místo Dukle se tak začal věnovat učňům v blízké hornické baště, v Dubňanech. „Na tamním hornickém učilišti jsem dělal deset let. Nejprve vychovatele a pak i instruktora tělesné výchovy,“ popisuje zajímavou práci s nastupujícími horníky bývalý vychovatel.

Marian Steinhübel svázal život s fotbalem.Zdroj: Deník / Petr Turek

Rád vzpomíná i na jejich velké úspěchy, které proslavily Dubňany po celé jižní Moravě. „Na začátku devadesátých let jsme za učiliště vyhráli celokrajský přebor středních škol Jihomoravského kraje. Finále bylo v Brně na Srbské, kde nyní kope první ligu Zbrojovka,“ připomíná krásné okamžiky Steinhübel. Kromě fotbalu zvítězili dubňanští učni i v atletické krajském přeboru ve Slavkově. „Byl to velký úspěch, Brňáci do té doby ani nevěděli, kde Dubňany leží,“ usmívá se bývalý instruktor.

Jenže se zavíráním okolních dolů skončilo i střední školství v Dubňanech. Marian Steinhübel tak i sportovně přešel do Hodonína, kde pracoval s malými fotbalisty tamní Sigmy. Za níž tehdy nastupoval i jeho syn Patrik. Brzy se pak všichni stěhovali do Vacenovic, k churavějícím rodičům manželky. Ta se pak starala nejen o ně, ale také o nemocnou sestru. V dvoutisícové fotbalové obci se tak zabydleli již na trvalo. „Tak jsem tady začal dělat vedoucího starších žáků, následně dorostu a dvacet let už dělám sekretáře oddílu,“ nastiňuje své působení ve sportovních Vacenovicích nyní šestašedesátiletý muž. Jak vzpomíná, když přišel, tehdejšímu Mogulu chyběl klubový znak. To se ale už změnilo.

Marian Steinhübel svázal život s fotbalem.Zdroj: Deník/Libor Kopl

Delší dobu působí také v soutěžně technické komisi okresního fotbalového svazu.

Ze současného trendu je ale zklamaný. Pryč jsou početné návštěvy, kdy na derby se Šardicemi přišlo i dvanáct set diváků. Především ale chybí nová, nastupující generace. Přitom podmínky pro ně se zlepšují. „Zájem o fotbal klesá, zvláště u mládeže, a to nejen u nás, ale i ve větších obcích a městech. Ani tam nedokáží složit vlastní mládežnická družstva, takže se spojují,“ dodává Marian Steinhübel. Ten přesto u práce pro vacenovický klub zůstává, takže nemůže chybět na žádném ze zápasů červenobílých ani při organizování plesu sportovců.