Tomáš Koláček: Hudebník, který si buduje rodový statek

Hudebník Tomáš Koláček zakládá s manželkou rodinný statek. Pracuje v obalové společnosti Packung v Horních Věstonicích, kde se stará o projekt BOX48.cz.Zdroj: Tomáš Koláček

Třetím světem je pak obdiv k cikánské hudbě a romským virtuózům. „Ten také rád zprostředkovávám dál lidem. Výběr písní v části nazvané Populáris pak úzce souvisí s jednotlivými událostmi, které jsem zažil nebo mě zásadně zformovaly. Ty jsou v písních různě zakódovány a odráží moji komplikovanou a širokorozbočnou povahu,“ popisuje muž.

Na cédéčku 3světy, jehož vznik iniciovala Magdalena Múčková, lidé uslyší klasický podlužácký folklor v Koláčkových harmonických úpravách. „Ve slovenské části zahraje fujara, tradiční rozkazovačky a jejich naturální pojetí z obce Hrochoť. V části s klavírem uslyšíte temné ruské cikánské melodie, maďarské disco, improvizační párty u klavíru a nakonec romantický ploužák,“ nastiňuje muž, který už dva roky pracuji v obalové společnosti Packung z Horních Věstonic, kde se stará o projekt krabic na míru BOX48.cz.

Hudebník Tomáš KoláčekZdroj: Tomáš Koláček

K některým písním má blízký osobní vztah. „Několik z nich mám takříkajíc raději než ostatní. Třeba píseň Keré dívča nemá doma frajíra jsem se svým kamarádem Petrem Krůzou zpíval na celostátním kole soutěže Zpěváček v roce 1999. Píseň Chasiam mre dadore neboli Ztrácíme se chápu jako jakousi meditaci o lidské bolesti a vyrovnávání se s ní. Autorská píseň Asi to má tak být je pak vyzpívané vyznání mé úžasné ženě Aničce, díky které cítím, že můj život je naplněný,“ říká láskyplně Koláček.

Natáčení desky zkomplikoval koronavirus. „Po onemocnění jsem se dlouho potýkal z nedostatkem energie a úplně jsem ztratil kapacitu plic. Vzpomněl jsem si ale na dechová cvičení mojí středoškolské učitelky paní Halířové a postupem času se mi podařilo kapacitu navrátit. Takovým malým vítězstvím pak pro mě byl koncert cimbálové muziky Harafica s Janáčkovou filharmonií v Ostravě, na který mě pozvali přátelé Petr Gablas a Adam Procházka. Díky tvrdé dechové průpravě jsem se vrátil k původnímu rozsahu a intenzitě dechu. Nyní tedy nezbývá než s povzdechem říci, že bohudík,“ přibližuje rodák z Ivančic.

Hudebník Tomáš KoláčekZdroj: Tomáš Koláček

Kromě klavíru ovládá i hru na veškeré smyčcové nástroje či ukulele. Jen ke kytaře nepřilnul. „Má na mě příliš mnoho strun,“ směje se Koláček.

Přestože velmi rád vzpomíná na svoje začátky v národopisných souborech pod vedením Zlatislavy Krůzové, ani jemu se nevyhnulo takzvané období vzdoru. „Já jsem byl vždy spíše desperát, systém byl proti mně a já proti němu. Když jsem tedy v deseti letech chodil ne za školu ale spíše za hodinu, tak jsem si celou situaci docela užíval. Důležitější pro mě v tu chvíli pro mě bylo jít si hrát za kamarádem Jardou s mými novými Ninja Turtles. Po čase této mé záškolácké kariéry ale pan učitel Miroslav Frydrych potkal moji mámu v obchodě u rohlíků a oslovil ji s dotazem, jak na tom vlastně jsem, zda jsem opravdu tak nemocný, že už jsem dva měsíce nemohl přijít do hodiny. Zbytek si můžete jistě domyslet. Na druhou stranu tento stejný pan učitel ve mně a dalších kamarádech z naší dětské cimbálové muziky zažehl plamen vášně pro souborové hraní, ze kterého těžím vlastně dodnes,“ vypráví sympatický muzikant.

Přestože žil asi deset let v Brně, k srdci mu přirostl venkov. „Dělal jsem vše proto, abych z města zmizel. Brno je dokonalé město, když studujete, když začínáte pracovat a hodně cestujete. V době, kdy se nám narodily děti, pro nás velká města ztratila veškeré výhody a upřímně se do nich vracím, jen pokud je to nezbytně nutné. Na jihomoravském venkově postupně objevíte, že spousta věcí, které si ve městech musíte draze kupovat, je na vesnici v téměř neomezeném množství. Pokud si přidáte do tohoto vzorce ještě změnu životních priorit a celkového nasměrování, pak se dostanete do fáze, kdy není vyhnutí a vy prostě z města musíte zmizet,“ popisuje Koláček svou cestu do nového domova v Dolních Dunajovicích.

Hudebník Tomáš KoláčekZdroj: Tomáš Koláček

S manželkou Aničkou a zbytkem rodiny se postupně navracejí k myšlence rodového statku. „Po nastěhování do našeho domu uprostřed ovocného sadu jsme se ženou zvažovali, jaký koncept jeho okolí nám bude vyhovovat. Vymýšleli jsme různé kombinace a zkoušeli mnoho variant toho, jak by měla naše zahrada vypadat. Oba jsme tušili, že se chceme vydat přírodní cestou. Nakonec jsme oslovili architektonický atelier přírodního zahradničení a společně jsme rozbili rovné linie, zlikvidovali trávník a začali tvořit. To nás drží v podstatě doposud a neustále vymýšlíme nové a nové zahradní projekty,“ povídá o další svojí vášni muzikant.

Se ženou nyní chovají slepice, křepelky, připravují prostory pro další drůbež a králíky. „Bude-li prostor, chtěli bychom na jeden z našich pozemků umístit i ovečky. Vše ale záleží na čase. Snažíme se vždy vše důkladně promyslet tak, aby časová dotace starání se byla co nejlépe vynaložená. Tudíž investujeme do automatizace chovů, která nám hodně pomáhá. Nejsme na to naštěstí sami, rodiče se na našich plánech spolupodílejí. Rádi bychom, aby naše děti viděly, že kuře neroste v obchodním domě Tesco,“ připodobňuje Koláček.

A co by vzkázal lidem? „Je důležité si nastavit, jak k tématům, které jdou kolem vás, budete přistupovat. Buď pojedete v zajetých kolejích, nebo si nastavíte vlastní cestu. Celé je to proces a je třeba se neustále učit. Proto děkuji všem svým učitelům,“ usmívá se.