Dva muži, kteří možná zažehli boom sportovní střelby v České republice. Jen autogramiáda trvala hodinu a půl, pak ji pořadatelé už museli ukončit. Lipták a Kostelecký však v úsměvech nepolevovali a nadále se fotili s fanoušky. Pak si oba medailisté z brokové disciplíny trap našli čas na rozhovor pro Deník Rovnost.

Z Tokia jste se přesouvali pětatřicet hodin, přebijí únavu křepčící fanoušci?

Lipták: Obdivuji sportovce, kteří jsou známí, dokázali toho hodně a musí tohle absolvovat každý týden, protože je to náročné kolečko. Nejen sport samotný, ale každému vyjít vstříc, nebýt arogantní, věnovat lidem podpis. Není žádná sranda být úspěšný sportovec.

Davide, je to jiné, než jste zažíval po zlatu z Pekingu v roce 2008?

Kostelecký: Není. Myslím, že tohle bude nějakou dobu, potom to samozřejmě opadne, ale když ti dá sport takové štěstí, musíš mu to vrátit tak, že se věnuješ lidem. Je možné, že se někomu změní život tím, že se na nás díval a dařilo se nám. Třeba ho to nakopne k nějaké kariéře.

Jiřímu Liptákovi fandili u televize manželka Petra, syn Daniel a dcera Karolína.
Jirka to bez oslavy nenechá, má jasno žena zlatého střelce Liptáka

Přestože sportovní střelba není tak populární jako třeba biatlon, může váš úspěch nalákat mládež do střeleckých řad?

Kostelecký: Problém je v Mezinárodní střelecké federaci, jen kdyby to trochu jinak uchopila, vzala si příklad zrovna z biatlonu, mělo by to obrovský potenciál. Zaznamenali jsme nenormální ohlas na přenos z finále, stejné to bylo i v Pekingu, dodnes mi lidi píšou, že na finále nikdy nezapomenou. Myslím, že tohle finále bude taky historické, že na něj nikdy nezapomenou, přirovnávají ho k penaltovým rozstřelům, nájezdům v hokeji. Stoprocentně náš sport má potenciál, aby byl zajímavý i pro televizi, bohužel trochu naráží na vedení Mezinárodní střelecké federace. Může být daleko populárnější. Věřím, že tím, co jsme tam předvedli, přitáhneme nějaká děcka. Po Pekingu se taky hlásili noví lidé, snad to teď bude ještě lepší.

Před dvěma týdny jsme spolu mluvili a byli jste opatrní v prognózách. Napadlo vás v nejhlubších snech, že budete oba ve finále a po něm skončíte s medailí?

Kostelecký: Říkal jsem tehdy, že Jirka patří k favoritům a medaili by měl určitě udělat. Nedá se na to dívat jinak, když znáte pět let zpětně jeho výsledky. Taky jsem říkal, že můžu překvapit a přesně tak se to stalo.

Jiří, věřil jste víc Davidovi?

Lipták: Když jsem měl ze začátku nasypané chyby a viděl, že David střílí dobře, tak jsem si strašně přál, aby to aspoň David dotáhl do úspěšného konce, věřil jsem mu. Když jsme se dívali v autě z Prahy na finále zpětně, pořád jsem se pohyboval na třetím, čtvrtém místě, úplně tak vzdáleně jsem od toho nebyl, ale když jsem střílel finále, myslel jsem si, že mám strašně moc chyb oproti ostatním a jsem vyautovaný. Když máš ztrátu dva terče a dalších patnáct před sebou, stále to však nic neznamená, pořád to můžeš dotáhnout bez chyby, ostatní můžou dva minout a vyrovná se to. Šel jsem do finále jako první z kvalifikace, takže jsem měl žolíka, který se mi v jednu dobu vyplatil, když jsem měl stejně terčů jako Coward, na lepší postavení jsem postoupil dál do souboje s Davidem a Brit vypadl.

Kostelecký: To je dobré na nových pravidlech, že se zhodnotí, když je někdo nejlepší v kvalifikaci. Je tam v uvozovkách nějaká spravedlnost, že si nastřílel největší výsledek. Dřív to nebývalo, semifinále na patnáct terčů byla totální loterie. Tady až taková není a fakt se ukáže kvalita.

Spadl z vás tlak, když jste oba měli jistou medaili?

Kostelecký: Ze mě určitě. Musím za sebe říct, že jsem hrozně toužil po tom, abych měl medaili, takže to ze mě spadlo. Byl jsem hrozně rád. Vnímal jsem situaci, že je to tak na hraně, když jsem zjistil, že tam jsme oba, už to byla paráda.

Stíháte při finále sledovat, jak si stojíte?

Kostelecký: Stíhám, hlava funguje. Nejde si hrát na to, že jsi v olympijském finále a nevíš, jak na tom jsi. Myslím, že je to blbost, kdyby někdo něco takového říkal.

Lipták: Vnímám to určitě. Odstřílíš každých pět terčů a ohlásí výsledky, můžeš se podívat na tabuli, když si nejsi jistý. Samozřejmě když jedeš bez chyby, nemusíš se dívat, ale když máš tři chyby z deseti, podíváš se. Buď ti to ublíží, nebo tě to namotivuje a pošle dál.

Davide, když jste zůstali poslední dva, vypadalo to, že jste polevil v koncentraci. Bylo vám jedno, kdo získá zlato?

Kostelecký: Ne že by mi to bylo jedno nebo bych to vypustil, ale byla to tak zvláštní situace, se kterou člověk ani nepočítá. Než jsem se vzpamatoval, udělal jsem dvě chyby, pak jsem se ještě nějak nakopnul. Bylo dobré, že se rozhodovalo v rozstřelu. Ten příběh nevymyslíš. Kdyby ho někdo řekl předtím, tak to tomu nevěřím. Ani tomu, že budu mít medaili. Odjížděl jsem se strašnou pokorou.

Petr Hrdlička
Uronil jsem slzu, řekl z Tokia kouč brněnských hrdinů. Medaile pomůžou i naštvou

Jiří, nadhodil jste ve finále Davidovi, že už olympijské zlato má na rozdíl od vás?

Lipták: Na to nebyl čas.

Kostelecký: Objíždíme velké ceny a tohle se nám stalo několikrát. Vždycky to bereme tak, že vyhraje ten, který je na tom momentálně lépe a neřešíme to.

Lipták: Třetí den po sobě jsme vstávali v pět hodin ráno, v šest na snídani, v sedm jsme jeli hodinu na střelnici, pak nejel žádný jiný autobus, takže jsem tři hodiny čekal, než budu vůbec střílet, šel jsem až v posledních položkách, pak finále o půl čtvrté, mezitím šel David na rozstřel o pořadí.

Kostelecký: Jdeš do toho dne a víš, že nesmíš chybovat, pak jsi v útlumu, když splníš nějaký cíl. Posledních deset patnáct terčů rychle uteče, než se vzpamatuješ, je konec.

A to vše je v úmorném vedru…

Lipták: Byli jsme tam čtrnáct dní, pařáky pětatřicet stupňů, pocitově čtyřicet, ale byla velká vlhkost, takže jsme se ani nespálili, ale zamotá to s tebou. Jen sedět je únavné, a to máš ještě střílet. Každý den jsme nachodili deset kilometrů, do jídelny, na snídani, na oběd, na večeři, na střelnici, vyzvednout flinty, náboje. Říkal jsem si, že pokud s těmi černými vlasy budu čtyřicet minut na slunku, bude mi špatně, chytnu úpal. Ale nedokážu střílet v kšiltovce, vnímám kšilt. Tak jsem ho otočil a měl jsem ochranu před sluncem.

Vychutnali jste si aspoň po závodě doutník na balkoně?

Kostelecký: Měli jsme večer krásnou oslavu, byli tam s námi lidi z Českého olympijského výboru, kterým jsme vděční za to, jak nás podporovali za dobu, co to s nimi táhneme od Evropských her v Baku 2015. Lidi se tam nemění. Shodli jsme se, že o to víc nás mrzelo, jaká tady proběhla dezinformační kampaň proti nim, že všechno podělali při příletu. Přitom tam byly ostatní národy, kde se sportovci nakazili nebo dostali do izolace jen kvůli tomu, že letěli normální linkou, kde byl někdo nakažený. Bylo to strašně zkreslené a mrzelo mě to za ně, protože lidé z olympijského týmu odvádí neskutečnou práci. Cítíš z nich, že ti chtějí pomoct a dávají ti podporu úplně na sto procent. Jsme hrozně rádi, že jsme jim to vrátili medailemi, že jsme tak odšpuntovali další medaile a trochu se tady zavřely pusy, které prostě jen čekají, že uděláš chybu, i když se to nedá nazvat chybou. Jak chceš v téhle době vymyslet, jestli je lepší letět speciálem nebo jinak. Jsme rádi, že jsme tam s nimi mohli být a oslavili medaile do rána. Klobouk dolů před nimi, že tu práci dělají, protože to není žádná sranda.

Lipták: Když jsme se vrátili do vesnice, svolali všechny sportovce a bylo to fakt super. Ostatní nám přišli popřát na pokoj, byli s námi na balkoně, donesli dárek, sedli s námi a dali si doutník, přitom některé osobnosti znám jen z televize. Poseděli jsme a bylo to super.

Těšíte se na odpočinek, nebo na čas s rodinou?

Kostelecký: Strašně se těším na děti a ženu.

Lipták: Myslím, že v neděli už budeme trochu okay. Posun sem je lepší. Jsme nastavení, že jsou dvě v noci, proto jsme hotoví, ale ráno budeme dobří.

Fanoušci se vás dočkají na mistrovství České republiky za tři týdny v Brně?

Kostelecký: Doufám, že tam budou víc než tři diváci, jak bývá zvykem. Chceme je pozvat, aby se přišli podívat. Pamatuji si, když jsem tam chodíval jako mladý kluk, že se přišlo podívat tři sta až čtyři sta lidí na finálový den. Oba cítíme, že je pro nás povinnost se tam ukázat, Jirka pro Kometu, já pro Duklu, kdybych nešel, nedáme dohromady ani tým, protože jsme v Dukle tři trapaři. Ti lidi nás taky podporují a musíme jim to vrátit. Je jedno, jak mistrovství dopadne, bylo by dobré, aby třeba vyhrál někdo jiný než my dva, taky si další něco užili a může jim to pomoct.

Lipták: Mistrovství je tady v Brně, kde máme velkou podporu od města i Jihomoravského kraje, střelnice v Brně je nejlepší v republice, možná proto jsme teď dva nejlepší střelci na světě, přitom tady žijeme na pětníku. Teď získáme tolik bodů do žebříčku, že ho možná povedeme, jestli ne, tak budeme druhý a třetí.

Máte další motivaci závodit, když jste oba získali olympijské zlato?

Lipták: Víc už asi získat nejde, nemáme žádnou superligu. Tenisté hodnotí víc Wimbledon než olympiádu, ale pro nás je nejvíc.

Kostelecký: Myslím, že Jirka si to ještě neuvědomuje. Měl jsem po zlatu takový motiv, že jsem chtěl v dalších letech ukázat, že to nebyla náhoda. Byli lidi, kteří trefili nějakou medaili a potom třeba nic, to mě hnalo dopředu. Ale je potom trochu problém, že nemáš čeho víc dosáhnout. Můžeš samozřejmě vyhrát druhé zlato, ale je to jiné. Poprvé jde o totální vrchol, stoprocentně se to změní, aspoň u mě to tak bylo.

Liptáka s Kosteleckým v Brně vítaly stovky fanoušků.
Liptáka s Kosteleckým v Brně vítaly stovky fanoušků, i z Rajhradic a Holasic

Jiří, snil jste vůbec někdy o zlatu, nebo jen o jakékoli medaili?

Kostelecký: Předpověděl jsem mu to. (úsměv)

Lipták: Medaile z olympiády je dobrá každá, zlatá je takový bonus. V tu chvíli jste nejlepší na planetě, u nás není nic víc, ale furt to mám vnitřně nastavené tak, že těžší je získat medaili na mistrovství světa, asi i na mistrovství Evropy než na olympiádě. Tam je pro nás těžké se dostat, ale na hrách soutěží dvacet devět lidí, z toho čtyři by třeba do bojů o medaile zasáhnout neměli, ale na mistrovství světa je jednou tolik dobrých lidí. Spousta jich na olympiádě chyběla.

Kostelecký: Nikdo z nás dvou nevyhrál mistrovství světa, já byl jednou druhý, Jirka třetí. Můžeš si říct, že to je takový motiv, ale mě už fakt táhne na padesát. (smích)

Lipták: Přitom máme čtyři zlata ze svěťáků, což je jako mistrovství světa.

Je motivace další olympiáda v Paříži 2024?

Kostelecký: Uvidíme. Řekl jsem po Pekingu, že kdybych už nikdy nic nevyhrál, nemůžu být naštvaný, to nejde. Všechno, co přišlo potom, je bonus, musíš to brát s pokorou.

Lipták: Kdyby tohle byla moje poslední medaile, tak jsem se svou střeleckou kariérou spokojený a nemusím už nic.