Je mi 39 let. Mám dvě dcery a s rodinou žijeme v Adamově. Spousta lidí ho stále spojuje se zkrachovalými strojírnami a mluví o městě duchů. Adamov si však tuto nálepku určitě nezaslouží. V posledních letech se zde mnohé změnilo a s rodinou bychom neměnili. Já i kvůli řece Svitavě, která je pro mě srdcovou záležitostí.
Do redakce Blanenského deníku Rovnost jsem nastoupil v roce 2006 jako sportovní redaktor. S kolegou Hynkem Skotákem jsem působil v tandemu několik let. Později jsem přešel na pozici redaktora zpravodajství. Se širokým záběrem. Od regionální politiky a zpráv přes psaní krimi a soudů až po rozhovory a reportáže.
Ze sportovního zpravodajství vzpomínám na postup blanenských fotbalistů do třetí ligy v sezoně 2007/2008 nebo mistrovství světa v biketrialu v Blansku. Nezapomenutelné bylo putování dobrodruha Roberta Šamonila na kole z Blanska na Kilimandžáro. Z rozhovorů pak setkání s hrabětem Hugem Mensdorff-Pouilly.
Z psaní mám nejraději příběhy „obyčejných“ lidí z regionu, kteří jsou něčím výjimeční. Často mě inspirují. Například pětaosmdesátiletý nestor blanenské kulturistiky a „boží“ člověk Josef Krupa z Lažánek. Stále cvičí a jeho životní optimismus mu závidím. Nerad píšu o tragických nehodách, zvlášť když se týkají dětí.
Rybaření, volejbal a rodina. V řece Svitavě sice neplavou dvoumetroví sumci a dvacetikiloví kapři, ale nabízí něco jiného. Krásnou přírodu, klid a osobité kouzlo. Pro mě navíc vzpomínky na dětství. Rád se k ní vždy vracím. Stejně jako k volejbalové partě. S rodinou se snažíme hýbat. Lyžujeme, plaveme a jezdíme na kolech.