Jmenuji se Josef Novák a donedávna jsem byl členem Strany baráčníků, dokonce významným členem, jelikož díky důvěře, kterou mi tato strana dala zařazením na volitelné místo kandidátky a samozřejmě stejně i důvěře voličů, kteří tuto kandidátku a tím i mě podpořili a umožnili můj vstup do parlamentu, zasedám tam a spolurozhoduji o současném a budoucím osudu země. Naše strana není vládní, nýbrž opoziční a potýká se proto s vítězem voleb, Stranou vilkařů, již po dva roky víceméně úspěšně řídí chod státu.
V době, kdy moje bývalá strana sestavovala kandidátku, nevznikaly ve mně žádné pochybnosti o správnosti její politické orientace a programu, tudíž ani o oprávněnosti mého umístění na významném místě kandidátky, zajišťující mi s velkou pravděpodobností již předem místo ve sněmovně. Moje myšlení bylo jednoznačně „baráčnické“, smím-li to tak říct, a mé přesvědčení o důvěryhodnosti a potřebnosti cílů, k nimž chce strana směřovat, nemělo slabých míst.
Dva roky v poslanecké lavici se ovšem na zmíněném přesvědčení neblaze podepsaly a já začal pociťovat, že nikoliv naše záměry, ale právě záměry konkurenční Strany vilkařů jsou bližší mému srdci a chtě nechtě se s nimi stále více ztotožňuji. Postupně došlo mezi mnou a mojí politickou stranou k rozkolu, zabíhajícímu až do nechutných důsledků, kvůli nimž ve mně dozrálo odhodlání s celou záležitostí skoncovat. Stál jsem najednou před rozhodnutím, co teď a jak dál?
Některé věci byly zřejmé, vystoupím z poslaneckého klubu i ze strany, jelikož na rozdíl od situace před dvěma lety jsme se jeden druhému názorově i osobně odcizili. Protože však patřím mezi lidi čestné, dbající svého dobrého jména a pověsti, nezbylo mi, než se poradit o následujícím postupu se svým svědomím, kterému ostatně podle ústavy jsem coby poslanec zodpovědný. Samozřejmě rada svědomí byla očekávatelná, jiná být ani nemohla: musím nejen odejít ze strany a poslaneckého klubu, ale také vzdát se poslaneckého mandátu, jinak bych nutně a oprávněně upadl u široké veřejnosti do podezření, že moje kroky byly motivovány nečestnými pohnutkami, snad dokonce korupcí.
Nedosti však na tom, poté, co napříště odmítám hájit zájmy těch voličů a té strany, bez nichž bych se nikdy poslancem nestal, pozbývá mé další působení ve sněmovně, třebaže formálně legální, jakoukoliv skutečnou legitimitu a morální kredit. Nezbývá tudíž, než složit mandát a odejít z vysoké politiky, setrvání by bylo nečestné, ba podlé a nestoudné.
STANISLAV MIKUŠ
